Tolstoj má tutéž vzácnou schopnost jako Balzac (a k tomu větší estetický cit a literární um, prostý oné neupravené horečnatosti Balzacovy): v hlučném a nepřehledném mumraji života postihnout nejen lidské typy, ale i společenská témata, jejichž naléhavost přetrvala staletí, nadčasové scény lidské komedie, a čtenář si říká, jak by mohlo být lépe, kdyby se lidé chtěli poučit z minulosti. Shodou okolností (?) se často dotýkají soudnictví, až se mi do vědomí vkrádá Mefistofelův verš: „Dědí se zákony a práva, tak jako věčná nemoc dál, rod rodu odkazem ten neduh dává, aby se všude rozlézal“. Zatímco v Lesku a bídě kurtizán jsem ohromeně pozoroval, jak soudní náklady, bobtnající postupně v důsledku různých procesních kliček a chyt(r)áků, uvrhají chudáka do ještě větší bídy, ve Vzkříšení je ústředním tématem pozemské trestání a chod stroje spravedlnosti. Karikované postoje a postupy právníků, s nimiž se lze setkat dnes stejně jako tehdy, jsou ještě spíš pro zasmání, závažnější je pojednání o neúčelnosti a škodlivosti věznění, jež není schopno vězněné napravit, ba naopak je učí dalším neřestem a nepravostem. Něchljudovovi se na opodstatněné námitky proti němu dostává pochopitelných argumentů, k nimž čtenář snadno přikyvuje, že se jedná o odstranitelné nedostatky jinak správného systému. Tytéž nedostatky jej však stíhají i 130 let poté. Trestněprávní rovinu věci však kniha dalece přesahuje, jedná se o velmi barvitou a plastickou úvahu o pozemském zřízení a jeho spravedlnosti, jakož i o lidské povaze vůbec. Na autorově naprostém odmítnutí trestání jedněch lidí druhými mně však neladí, že na jedné straně upírá jakémukoli trestu způsobilost usměrňovat jednání člověka, na druhé straně však klade výchovu a vliv prostředí jako hlavní prostředek zlepšován lidí a vytyčuje pro ně konkrétní zásady. Pokud však není příznivý účinek výchovy absolutně vyloučen, nespatřuji principiální překážku, proč by nemohl být vtělen i v systém trestně-nápravný, proč tato zřízení přísně oddělovat. Nejmrazivější, a o hloubce Tolstého vhledu nejlépe vypovídající, je ovšem tato pasáž: „Kdyby byla dána psychologická úloha, jak to zařídit, aby dnešní lidé, křesťané, humánní, zkrátka dobří lidé, páchali nejhroznější zločiny, pak je možné jediné řešení: muselo by se dít, co už se děje. Ti lidé musí být gubernátory, inspektory, důstojníky, policisty, tedy za prvé musí být přesvědčeni, že máme jistou oblast, zvanou státní služba, kde lze zacházet s lidmi jako s věcmi, bez lidského a bratrského vztahu, a za druhé musí ti lidé být ke státní službě v takovém poměru, aby odpovědnost za následky jejich činů proti lidskosti nepadala na žádného jednotlivce.“ Zygmunt Bauman nemusel 50 let poté ani měnit slova.

Výborný román který poukazuje na nelidské zacházení s vězni, na neobjektivnost a úplatkářství soudů, které často odsuzují neviné.