Příběh vyprávěný v ich formě je jakousi reflexí hlavní hrdinky - reflexí jejího života, jejího okolí a také jejího vztahu k dceři. Jedná se o poněkud bolestivé čtení s hořkým nádechem, kdy hlavní postava těžko překonává fakt, že její dcera je lesbička. Nabízí se zde náhled do myšlenkových pochodů člověka, který prochází bolestivým vnitřním přerodem. A byť to zpočátku tak nemusí vůbec vypadat, jde vlastně o dost silnou knihu, která v určitých ohledech nakonec přináší jistou míru naděje... Atmosféra knihy je dost melancholická, místy smutná, občas zahořklá a vyčítavá. Vnitřní zloba, zklamání a strach hlavní hrdinky z vlastní neschopnosti tu probublávají na povrch. Autorka tu však neotvírá jen téma vztahu rodičů a LGBT dětí. Do určité míry se tu také naťukává téma stáří, strachu z něho... otázka toho, co s námi bude, až budeme staří, a zda tu bude někdo, kdo se o nás postará. S tím souvisí i téma důstojného konce života a odchodu... Kniha hodně stojí na myšlenkách, emocích, reflektování okolí. Témata, s nimiž autorka přichází, si zaslouží svůj čas a pozornost. Řada pasáží vybízí čtenáře k tomu, aby se nad textem pozastavil a zapřemýšlel se nad tím, co autorka v knize nabízí. Kniha si přímo žádá, aby člověk četl trochu pomaleji a byl ochoten tu a tam zastavit a přemýšlet. Nevím, jestli je to jen mojí bublinou, v níž se na sociálních sítích pohybuji, ale zdá se mi, jako by tato kniha nebyla vůbec vidět. A přitom je to taková škoda. Tento titul mne dost zaujal a v hlavě ho budu mít ještě dlouho. Vše o mé dceři je velmi zajímavé čtení, které mi přineslo hodně podnětů k přemýšlení. Zatím jde o jednu z nejlepších knih, co jsem letos četla.

Nekomfortní a skvělé čtení. Všichni jsme jenom kapka v moři, každý s nějakým zdánlivým znevýhodněním, ať už jde o stáří, nemoc, chudobu, sexuální preference, empatii... A nezbývá než vydržet a trochu, jenom trochu se otevřít. "Já se nezajímám o to, jaký prožila život. Nepotřebuju vědět takové detaily. I kdyby, nic se nezmění. Stejně nakonec umře, ať tady nebo jindy, a nikdo si toho ani nevšimne." (s. 137)