Vše o mé dceři

Příběh vyprávěný v ich formě je jakousi reflexí hlavní hrdinky - reflexí jejího života, jejího okolí a také jejího vztahu k dceři. Jedná se o poněkud bolestivé čtení s hořkým nádechem, kdy hlavní postava těžko překonává fakt, že její dcera je lesbička. Nabízí se zde náhled do myšlenkových pochodů člověka, který prochází bolestivým vnitřním přerodem. A byť to zpočátku tak nemusí vůbec vypadat, jde vlastně o dost silnou knihu, která v určitých ohledech nakonec přináší jistou míru naděje... Atmosféra knihy je dost melancholická, místy smutná, občas zahořklá a vyčítavá. Vnitřní zloba, zklamání a strach hlavní hrdinky z vlastní neschopnosti tu probublávají na povrch. Autorka tu však neotvírá jen téma vztahu rodičů a LGBT dětí. Do určité míry se tu také naťukává téma stáří, strachu z něho... otázka toho, co s námi bude, až budeme staří, a zda tu bude někdo, kdo se o nás postará. S tím souvisí i téma důstojného konce života a odchodu... Kniha hodně stojí na myšlenkách, emocích, reflektování okolí. Témata, s nimiž autorka přichází, si zaslouží svůj čas a pozornost. Řada pasáží vybízí čtenáře k tomu, aby se nad textem pozastavil a zapřemýšlel se nad tím, co autorka v knize nabízí. Kniha si přímo žádá, aby člověk četl trochu pomaleji a byl ochoten tu a tam zastavit a přemýšlet. Nevím, jestli je to jen mojí bublinou, v níž se na sociálních sítích pohybuji, ale zdá se mi, jako by tato kniha nebyla vůbec vidět. A přitom je to taková škoda. Tento titul mne dost zaujal a v hlavě ho budu mít ještě dlouho. Vše o mé dceři je velmi zajímavé čtení, které mi přineslo hodně podnětů k přemýšlení. Zatím jde o jednu z nejlepších knih, co jsem letos četla.

Jako když na mě někdo hodí těžkou deku, tak jsem se cítila při četbě tohohle hodně depresivního příběhu. Dlouho jsem nečetla nic tak tísnivého. Nejen pro to míjení dcera – matka a generační střet, ale i pro ten těžký úděl stárnoucí ženy v prostředí korejské společnosti. Z pohledu našince by si čtenář mohl říct, co ta máma tak šílí, nepřehání to trochu? Jenže když si člověk začne něco zjišťovat poměrech v jižní Koreji, pochopí tu matčinu opakovanou posedlost, aby si dcera hlavně našla muže a porodila děti, protože jen rodina je ta hlavní v péči o staré lidi a důchodový systém je tady zcela odlišný od našeho. Paralela s dost děsivě popsaným stářím opuštěné Jenny, která rovněž neměla žádné rodinné zázemí, a proto dopadla, jak dopadla. Nebo i s osudem vypravěčky, která ač v mládí učitelka, na stará kolena těžce pracuje v seniorském domě, aby vůbec měla z čeho žít. A co by tomu řekli lidi? Co by řekli sousedi, zaměstnavatel? Jak hrozně jsem svou dcera vychovala! V korejské společnosti nejde takové otázky jen tak odmávnout... Pro mě hodně emotivní, hlavně závěr. Matka s dcerou, ač názorově na opačné straně a obě zaseklé ve svých postojích, nakonec jednají obdobně, když se obě tvrdohlavě, za cenu osobní újmy, postaví proti diskriminaci, i když pokaždé jde o něco jiného. * „Když budu předstírat, že o věcech, které nemají mít nárok na existenci, nevím, možná se mi uleví. Ty věci, které bych raději nevěděla. Ty věci, které mi připadaly docela přirozené a přijatelné, dokud jsem o nich nic netušila. Jenže jakmile jsem je poznala zblízka, vycenily tesáky a odhalily svou skutečnou podstatu. Fakta a realita. Pravá podstata věcí, připravená nemilosrdně zaútočit.“