Virus štěstí

Mám knihy rád. Mám je natolik rád, že si ty, které si chci přečíst, kupuji, a tedy zároveň sbírám. Na jednu stranu tak sice neprodlužuji čekací fronty ve veřejných knihovnách, na stranu druhou mi má záliba nemile zatěžuje rozpočet. Virus štěstí se na mých aktivech ale nepodepsal, protože mi knihu darovala Breberuše, která zná mě (dobře) i mou knihovnu (částečně), a tak může s výběrem dárku jen těžko sáhnout vedle. Svazek si mě okamžitě získal parádním provedením obálky a ořízky. Ta jedovatě zelená mi k názvu opravdu sedí (patřím navíc k těm, kteří trávívali spoustu času v Undercity, takže došlo i na nostalgické vzpomínky). A příběh za vizuální radostí z obálky nezaostal, protože jsem se jím nechal vtáhnout do děje od samého počátku. Mně asi styl Neala Shustermana tak nějak vyhovuje, takže jsem se jeho textem mohl nechat bavit, a zároveň jsem si během čtení mohl pokládat spoustu filosofických otázek, na které jsem si musel i sám odpovídat, a tak jsem si mohl promazat i ty zatuhlejší mozkové závity. Neprožívám zrovna bezstarostný "život", takže pro mě bylo nejzásadnější otázkou, jestli bych chtěl žít život naplněný štěstím. No, nemusel jsem nad tím přemýšlet dlouho. Nechtěl. Už bych to totiž nebyl já; já mám své temné stránky, vím o nich, mám je rád a cíleně je nenechávám vybublat na povrch, čímž si udržuji jakousi vnitřní disciplínu. Kdybych o svou temnotu přišel, stal by se ze mě Mirek Dušín, a to opravdu nechci, protože vždy čestného, zodpovědného a kladného Mirka nemám rád a nikdy jsem ho rád neměl. K bezchybným lidem prostě nemám důvěru. Tím ale nechci říct / napsat, že bych fandil Morgan. Hmmm, když nad tím tak přemýšlím, dochází mi, že jsem si v knize nenašel oblíbenou postavu. Čtenářský zážitek mi to ale nepokazilo, o to se postaral až zvláštně otevřený konec. Ocenil bych ohraničenější závěr. Přesto jsem si příběh opravdu užil a jen práce na zazimování zahrady mi bránily v rychlejším čtení.

Představte si svět, ve kterém jsou všichni šťastní. Zní to skvěle, že? Jenže co když právě tohle začne někomu pořádně vadit? Neala Shustermana čtu už od vydání Smrtky, která mě tehdy naprosto nadchla. Od té doby mám pro jeho knihy slabost, hlavně kvůli nápadům, se kterými přichází. A Virus štěstí není výjimkou. Tenhle žánr sice nečtu tak často, ale o to víc mě baví, když narazím na něco takhle neobvyklého. A tentokrát jsem si čtení opravdu užila. Na Shustermanovi mám ráda, že vezme zdánlivě absurdní myšlenku a dokáže kolem ní vystavět příběh, u kterého si najednou říkáte, že to vlastně není až taková hloupost. A právě tady mě bavilo přemýšlet nad tím, kolik věcí v našem světě funguje jen proto, že lidé nejsou spokojení. Pořád chceme něco lepšího, novějšího, dražšího… A co kdybychom najednou nic z toho nepotřebovali? Přitom to není žádné složité filozofování. Je to čtivé, napínavé, místy trochu děsivé a hlavně jiné. Přesně ten typ příběhu, kvůli kterému si ráda občas odskočím od svých obvyklých žánrů. A jedna zajímavost. Virus štěstí je teprve první díl plánované duologie, takže s tímhle světem ještě nekončíme. A já jsem zvědavá, kam ho autor posune dál. Za mě moc příjemné čtenářské osvěžení. A další potvrzení, že Shustermanova fantazie má pořád co nabídnout.