Válečník

„Náš svět si prostě musíme zasloužit, dnes, zítra, každý den v budoucnosti.“ „Pokud nedokážeme nemožné, nemáme šanci.“ Válečník je někde na úrovni Seržanta. Věděl jsem do čeho jdu, protože dva předchozí příběhy se mi líbily. Avšak problém z Válečníkem je takový, že se „skoro“ celou knihu neděje nic nového. Opět jen cesta a nálezy, umírání a překážky. A pak je strašně moc rychlej konec a je konec. Chvilku jsem čuměl na poslední stránku a nechápal. Proč je všechno tak zdlouhavé, (každá kniha z trilogie má bezmála 500 stran) a najednou BUM, a ahoj čtenáři, tady to končí. Malá ochutnávka: Ve tmě jsem seděl u skomírajícího ohně a čekal na zprávy..... Měl bych studovat mapu, upřesňovat základní plán, pak plán B, když se něco zvrtne, plán C, pokud to bude ještě horší, a zamýšlet se nad tím, co uděláme, když všechno bude úplně jinak – plán D, až budeme v hajzlu.... V příběhu mi vadilo, že se několikrát opakuje fakt, který už čtenář zná. Jakoby se pan spisovatel bál, že to „cestou“ zapomeneme. Další zarážející věcí je, že se válečníci nejdříve bojí jíst (mají v podstatě zakázáno) jakékoliv jídlo nebo zvěř v Pustině a tady, najednou, už používají do jídla rostliny, houby a dokonce chytají ryby. Prý jsou na pohled v pořádku...hmmm. Vím, že je víc a víc pohlcuje magie, ale zdálo se mi to přinejmenším podivné. Citát: Po vyčerpávajícím dni jsem přikázal vydat půl litru lihu na posádku tanku, sám jsem využil důstojnického privilegia a nafasoval koňak. Neptal jsem se, kolik ho ještě zbývá. Věřil jsem, že dokud se nezeptám, nedojde. Avšak, co mě nejvíc zaráželo, je, že maj spousty super zbraní, tanky, obrněné vozy, transportéry a … nikde nejsou letadla nebo třeba jen obyčejná helikoptéra. Tento fakt je opravdu zarážející. Ale, nebudu jen záporný. Příběh se rychle čte, nikde nejsou nějaká velká hluchá místa, zažil jsem spousty dobrodružství a zajímavých nápadů. Celá trilogie plus „Seržant“ není sice pro všechny čtenáře. Ti „militantní“ si v tom určitě najdou to své a ostatní si užijou magickou cestu, stupňující se napětí a řešení problémů. Citát: Nová zjištění bohužel vzbuzovala víc otázek, než poskytla odpovědí.

Max se svou jednotkou prchá před nepřítelem nehostinnou, magickou pustinou, odhalují další záhady i pradávnou historii lidstva, které se nacházelo pod nadvládou krutých čarodějů. Útoky nepřátel se střídají s překonáváním problémů způsobené magií zakořeněnou v neznámé krajině. Poutavý příběh, pozoruhodný svět, zajímavý styl boje vytvořený kombinací magie a konvenčních zbraní, jediné zklamání mi přinesl překotný, zhuštěný závěr a cítil jsem se tak trochu ošizen. Miroslav Žamboch při psaní Seržantova pokračování vložil do příběhu spoustu nápadů, aby čtenářům představil komplexní funkční svět, bohužel na úkor dramatičtějšího finále. Tenhle příběh by si zasloužil závěrečný čtvrtý díl, nebo důstojnější zakončení, byť na úkor Maxových ve-černích dýchánků nad kalíškem alkoholu s úvahami o smyslu existence magie v pustině. Velkým plusem knížky jsou skvělé vnitřní ilustrace Petra Vyorala. Celá tankistická trilogie s Maxem Bronštejnem patří mezi klasické žambochovky, vtáhne do děje akcí i originálními nápady a ačkoli mám jako čtenář pár výhrad, zůstávám u maximálního hodnocení, protože jsem se celým příběhem prohnal jedním dechem.

Od kvality 1.dílu, který mi připomínal autorovo nejlepší období, jde úroveň postupně dolů. Tady už to je to, co v posledních dílech Baklyho. Autor si vymyslí zápletku a pak ji dokola s malými úpravami opakuje. Tyhle vývoje ve spirále nesnáším už od školy, kdy jsme se učili o Marxovi :-). Přitom tam naznačuje dost možností, jak to zdramatizovat a zpestřit. Nic z toho bohužel nevyužije. A uříznutý závěr nezávěr to jen korunuje.