V životech loutek

Od T. J. Kluneho jsem četla již Dům v blankytně modrém moři a Pod šeptajícími dveřmi, a jelikož zrovna Dům se mi strašně moc líbil, byla jsem zvědavá i na další autorovu knihu. A jsem spokojená. I tady se kombinuje fantasy/sci-fi příběh s prvky toho, co by mohl být (zdánlivě?) příběh z našeho světa. Fantasy/sci-fi prvky tu jsou ale spíše na pozadí a vytvářejí prostor pro příběh o lidskosti a o tom, co je v životě důležité - tak jak jsme to již mohli vidět v dřívějších autorových knihách. Byť ta lidskost tu může působit trochu jako paradox vzhledem k tomu, že část postav jsou stroje/roboti. Ale prostě to tady funguje a je to skvělé a možná o to víc ta lidskost tady vystupuje do popředí. Hodně mne bavily ty oživlé stroje-roboti - hlavně Sestra Ratched a vysavač Rambo. Jejich interakce jsou zdrojem zábavy, padají z nich dost humorné hlášky a já se u toho docela dost nasmála. Bavilo mne to moc. Kniha obsahuje i několik pěkných silných myšlenek o tom, co to znamená být člověkem, a také o možnostech volby - o možnosti zvolit si svou cestu a to, kým jsem. Nakonec 4 hvězdy. Dům v blankytně modrém moři u mne zatím stále vede, ale i tohle bylo skvělé. Za sebe mohu určitě doporučit.

Lidstvu: Vlastně jsi nanic, ale vynalezlo jsi knihy a hudbu, takže si tě asi ještě chvíli nechá. Máš štěstí. Protentokrát. Hudba ozubených kol představovala život. Vymyšlený svět je celkem povedený. Ale sem tam to docela hapruje. Čím hlouběji z lesa se dostáváte, tím vám příběh připadá divný a účelový. Dokonce i Rambovo hlášky vám po určité době začnou vadit. A to, co pak přednese na konci příběhu k němu absolutně nepatří. Pan spisovatel poukazuje na to, že pokud lidé vyrobí roboty a ti se pak vzbouří, začnou pak dělat stejné chyby, jako lidé – jejich tvůrci. Je v tom trochu náboženstvý, fantastična, akce a lásky. Příběh jsem dočetl s velkou nechutí. Ono když pak vidíte, kam to všechno spěje, tak si řeknete, proč je to tak růžovoučké. Malá ochutnávka: Jsi hodný kluk. Možná trochu pošetilý, ale hodný. Řekl táta. Naučil jsem se to od tebe, řekl Vic. Já jsem taky hodný, ozval se Rambo. Nesnesitelně, prohlásila Sestra Ratched. Ikdyž se zdá, že trpíš silnou úzkostlivou poruchou. Všichni jsme jedineční. Victor je asexuál. Giovanni je starý. A já mám sociopatické sklony, které se projevují v nebezpečných situacích. Hurá! Zaječel Rambo. Všichni máme něco. Proč se v tom příběhu neobjevuje více temna, více chyb strůjců i aktérů. Inu, je to spíše pohádka pro malé a menší děti. Jediný rozruch tam vlastně dělá sestra Ratched. Někdy jsem jí i fandil, aby ty svoje výhrůžky prostě udělala. Ale měl jsem smůlu, většinou to byl z její strany jen vtip. Obálka knihy také nevystihuje skutečné prostředí ve kterém roboti a člověk v lese žijí. Chybí na ní spousta podstatných věcí. Možná se zdá hezká, ale mám pocit, že jí Red Nose Studio mohlo vytvořit lépe. Ano, je to digitální tvorba a tak tam třeba mohl být vidět i ten výtah, kterým se Vic dostává do svého pokoje a laboratoře. A to nemluvám o spojovacích lávkách. Na obrázku to jsou jen nějaké liány, nebo co. Citát: Zlomil mi smeták, když jsem ho s ním přetáhl. Ale jinak není špatný. Musím přiznat, že jsem se několikrát od srdce zasmál. Hlavně hláškám, které měli Rambo a Retched. Avšak celkově to na mě působilo nevěrohodně, příběh nebyl propracován, tak jak jsem si z komentářů a anotace myslel. Vybral jsem několik citátů – spíše hlášek – a vložil je panu TJ Klunemu do jeho profilu. Najdete je v sekci Citáty. Tři a půl ozubených Hetešovo zelených robotických motýlků. ( ƸӜƷ ƸӜƷ ƸӜƷ Ƹ ) Citát: Vyjádřila bych ti uznání, jenomže pitomost na mě dojem neudělá. Kdyby ano, flirtovala bych s tebou.