Naposledy jsem četla autentické vyprávění zaměstnanců pohřebních ústavů v knize Caitlin Doughty, Fatální moudra z krematoria. Její styl je tak trochu ujetě morbidní a ona sama vypadá jako pravá členka rodiny Adamsových. Kdežto Guillaume Bailly je podsaditý bodrý chlapík, který na povolání funebráka nevidí nic špatného, práce jako každá jiná. A podobně nekomplikovaný je i jeho styl psaní. Tak se nedozvíme žádná fatální moudra, ale spoustu neuvěřitelných příhod, které odchod člověka na druhý břeh mohou doprovázet. V krátkých povídkách vypráví o tom, jak různě mohou mrtvoly vypadat, jakými zvláštními a nepochopitelnými způsoby se mohou chovat pozůstalí, co všechno se může během obřadu přihodit. Něco, co snad ani nemůže spisovatel vymyslet... Dozvíme se o dámě, která uspořádala velkolepý pohřeb pro svého psa, který nakonec spočinul v bílé, uvnitř zinkové, rakvi vedle její postele. O vrahovi, který volal funebrákům, proč oběšence vezou do soudního ústavu, když je to tak jasná sebevražda. Soudní opatrovník, kterému tři roky nebylo divné, že jeho svěřenec nežádá žádné peníze na jídlo, o rvačkách příbuzných před rakví uvnitř kostela, o statečných babičkách, o dětech, které trvaly na tom, že ve smuteční řeči musí být zmíněno, jaký byl jejich otec idiot... a spoustu dalších bizarních příhod napsaných čtivým způsobem, s nadhledem, s lehkou ironií i pochopením.

Čtivé. Upřímné, nechutné, vtipné, smutné, zodpovědné, obětavé, nemorální, obdivuhodné, nepochopitelné, lítostivé, bez příkras.