„Myslela jsem, že ti koupím flašku. Ale pro majitele baru je těžký kupovat flašku.“ „Dobrý den, tady Terry Trent.“ První věc, kterou jsem zjistil, je fakt, že se děj neodehrává v Baltimore. Jenže pak jsem také zjistil proč. Protože náš děj se odehrává v jakémsi trojúhelníku a svou polohou by se do něj Baltimore nevešel. Druhá věc, která mě při čtení trkla, je fakt, že tu nejsou žlutí motýlci . . . fakt mě to docela vzalo. Jakousi útěchu mi poskytla jen žlutá barva. Je tu všude. Od dveří, pokojů (první patro), vlasů (nahoře), mašliček (dole) a různého ovoce (uprostřed), u kterého by se však dalo pochybovat o barvě. No, přeci ty kozy . . tedy mandarinky i pomeranče mají trochu jinou barvu. Snad jen grepy, ty by mohli být žlutý. Citát: Naděje v alchymii se zakládá na jistotě, že je cíl. Já mám cíl a teď máš cíl i ty. A tento cíl existuje. Lze ho dosáhnout v tomto, či jiném životě. Jak to tak u pana Petra Heteši převážně bývá, hlavního hrdinu si ihned oblíbíte. V tomto případě je to Terry Trent, majitel Továrny. Což není nic jiného než kulturně pojatá stavba, (prostě je to taky bar) kde se můžete, nebo spíš musíte, kulturně bavit. Hlavní hrdina jedná skoro automaticky, je znalec přes různé destiláty, holky mu také nevadí, kouří převážně žluté velbloudy. I Jacka Danielse ve své lednici našel, což je v době, kdy se mu hroutí svět, to nejlepší znamení. A to jsem vám ještě neřekl, co Terry dokáže s krví. Ano, mistr Heteša opět vymyslel něco, co v jeho příběhu udělá totální zmatek, a pak ani hlavní hrdina netuší, kde (kdy) to vlastně je. Naštěstí Jack je v lednici. Malá ochutnávka: Dobrý den, já jsem Terry Trent. Prostředí příběhu teda znáte. A teď vám ještě musím prozradit hybnou sílu celý týhle story. Jakýsi parní generátor, benzinový motor anebo spíš thoriový reaktor. Prostě iniciační rozbušku, chcete-li: UMÍM ČÍST KREV. Po otevření knihy vám příběh zavoní do nosu svou jemnou žlutou počáteční chutí. Posléze vše překryje hořká chuť mandlí, která se pomalu rozplývá na jazyku a přechází do nasládlé chutě míchaného ovoce. Po posledním polknutí pak cítíte mangan, železitou chuť krve a uslyšíte ruch Českého Krumlova. Jedná se o směs stovky destilátů ze tří až sedmi oblastí zrajících možná až čtyři sta let. Příběh jsem si tedy řádně vychutnal. A pro jistotu jsem se po přečtení přesvědčil, zda naproti mého bytu je opravdu správný počet oken a že žádné nechybí . . . uf, nechybí. Teď přichází zúčtování. A protože jsem asi v půlce příběhu začal tušit, co je Terry Trent zač, musím dát jen čtyři a půl žlutých motýlků. ( Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡Ӝ̵̨̄Ʒ Ƹ̵̡ ) Citát: Byl jsem sám se sebou spokojenej a šel si nalít dalšího panáka.

Terry Trent je správcem komplexu Továrna, kam se chodí bavit mládež z univerzity v Birminghamu a má jednu úžasnou vlastnost .... umí číst krev. Po její aplikaci vidí střípky života toho konkrétního člověka. Ovšem někdy je lepší nechat tajemství spát, protože by se taky mohlo stát, že se vám život obrátí naruby a z vašeho poklidného života se vám změní na boj o život. Další ze skvělých knížek autora, kdy se mi líbí naprosto originální nápad a strhující děj.