Uložte naše kosti do polnočnej pôdy

Těžko hledám slova. Ta knížka mě poslala přesně do těch stejných hájů, kam mě poslala Addie LaRue. Možná proto, že jí je tolik podobná, ač nabízí naprosto odlišný příběh. I v Kostech v půdě autorka prozkoumává podobné myšlenky a motivy. Prozkoumává otázky identity, svobody, podstaty života (smrtelného i nesmrtelného), lásky či postavení ženy… posouvá je ale provedením za novou hranici a propojuje je otázkou lidskosti. Hlavní hrdinky této knihy jsou totiž upírky. Sledujeme (podobně jako v Addie) několik časových (1532 - 1827 - 2019) i prostorových rovin, které se k sobě postupně přibližují mozaikovou kompozicí. Hlavní tři příběhy se pojí v jeden, který je o neukojitelném hladu - po lásce, času, svobodě, ale i o skutečném hladu. Tři ženy, tři upírky - jak by řekla autorka “toxic lesbians”. Hahah ta toxická stránka tam nejdřív možná chybí, ale později je ve spojení s nesmrtelností vyvedená v něco nezapomenutelně děsivého a brutálního. Schwab se na besedě zmínila, že každá z nich svým způsobem představuje jednu fázi jejího dosavadní života, a já už v tom pak tenhle výklad nedokázal nevidět. Opět v knize nejdeme i širokou paletku vedlejších postav, které třem hlavním ženám pomáhají utvořit něco nevídaně komplexního. Nakonec i sama Addie LaRue tu má své cameo, které ale možná stejně jako já přehlédnete, a všimnete si až podruhé. Opět je tu výjimečným jazyk textu - tak jemný a krásný - a pravděpodobně i díky němu vyznívají všechny ty úvahy a myšlenky, které chtěla Schwab v příběhem předat. Další podobnost s Addie je pak bez spoilerů i v samotném konci - takže pokud se vám konec Neviditelného života nelíbil, malé upozornění. Já ale při čtení křičel nadšením (nadšením z bolesti, kterou mi autorka předala?), nejen na konci… napsat knihu o 619 stránkach, kdy na posledních 19 nemám absolutní tušení, co se děje, dokáže jen V.E. Schwab. Přísahám, že až vydá něco nového, budu první, kdo poběží do fronty.

Tak já nevím začátek mě mega bavil, prostředek už tolik ne a konec jako mazec, proto 4 hvězdičky. Ze začátku mě bavil příběh Marie, když se stala Sabine už to pokulhávalo a to jak to s ní dopadlo jsem si vysloveně užila. Aliciin příběh mě ze začátku moc nebavil ale postupně se to zlepšovalal a Lotty no nevím taková ufňukaná nána, která vlastně za nic nemůže a za všechno můžou okolnosti kolem ní. Za mě by bylo mnohem lepší kdyby autorka knihu trochu zkrátila.