Ulicemi Lareda

Osamělá holubice je samozřejmě jen jedna, a i když mi k dokončení celé ságy chybí ještě oba její prequely, tuším, že už ji v celé sérii žádná kniha nepřekoná. Ulicemi Lareda však nabízí neméně zajímavý příběh o cestě slavného kapitána Woodrowa Calla za dopadením vlakového lupiče Joeyho Garzy. Fakt, že se éra Divokého západu nezadržitelně chýlí ke konci a prérie jsou čím dál více protkány železničními pražci a telegrafními dráty, nemění nic na tom, že je pohraničí mezi Texasem a Mexikem sakra drsné prostředí, kde o životě a smrti rozhodují maličkosti. Ačkoliv se jedná o závěr celé série, kniha dobře funguje i jako samostatný příběh. Na svého slavnějšího předchůdce navazuje poměrně volně a osudy známých postav v průběhu děje nenásilně rekapituluje. Hlavní rozdíl oproti Pulitzerovou cenou ověnčenému předchozímu románu vidím v celkovém vyznění příběhu – zatímco Osamělá holubice navzdory tragickým událostem nabízí humor, nadsázku a řadu vtipných momentů, Ulicemi Lareda působí mnohem temněji, depresivněji a téměř bez odlehčených pasáží. Svou roli v tom hraje i absence Guse McCraea, jehož nadhled a smysl pro humor patřily k pilířům Osamělé holubice. Ulicemi Lareda není tak strhující ani zábavná jako Osamělá holubice. Je však syrovější, smutnější a v mnoha ohledech realističtější. Jako tečka za příběhem Woodrowa Calla funguje výborně.

Ta kniha je tak špatná a pro mě tak obrovských zklamáním, že mě to dohnalo k napsání mého první komentáře. Dávám jednu jedinou hvězdičku za děj. Podotýkám, že knihu hodnotím po dočtení Osamělé holubice a logicky tedy obě knihy srovnávám. Knihu jsem nečetla v originále, nýbrž v českém překladu. Je tedy možné, že problémový je překlad. Osamělou holubici překládala Alena Hartmannová (1995) a knihu Ulicemi Lareda Jana Hlávková (2026). Proč považuji knihu za špatnou? Padesát procent textu spočívá v retrospektivě, neustálých vzpomínkách, vracení se v ději, vyprávění a odkazech na díl předcházející. Padesát procent je opravdu mnoho! V textu je tolik nelogičností a nesmyslů, že nevěřím tomu, že knihu před vydáním viděl jakýkoliv editor. McMurtry vydal Osamělou holubici (Lonesome Dove) v roce 1985 a Ulicemi Lareda (Streets of Laredo) v roce 1993. V průběhu osmi let McMurtry zcela trestuhodně zapomněl děj Osamělé holubice a jako veleúspěšný spisovatel s Pulitzerovou cenou kolem sebe neměl lidi, kteří by mu řekli, jakou sra*ku právě napsal. Příšerná lajdačina, kterou projevil, je donebevolající. Mox Mox se jako postava v Osamělé holubici nikdy neobjevil! Tudíž detailně popisovat Lorenino údajné mučení jím a téměř upálení nedává žádný smysl! Mimochodem, zcela zbytečného, detailního, brutálního, krvavého násilí je v knize takové množství, že nad tím zůstává rozum stát. Zatímco v Osamělé holubici násilí smysl dávalo a dokresloval se jím žádoucí efekt a atmosféra (navíc nebylo až na výjimky detailní), tak v této knize McMurtry zcela pustil uzdu své zálibě v nesmyslné krutosti do nejmenších podrobností. Postavy se chovají nelogicky a vykreslení jejich charakteru, jejich reakcí, důvodů, proč jsou jaké jsou, se většinou nedozvíme. Proč se z Joeyho Garzy stal v mladinkém pubertálním věku chladnokrevný, psychopatický zabiják nenávidějící vlastní matku, kterou považuje za děvku a kurvu, a vraždící s potěšením nejen cizí nevinné lidí, ale i vlastní sourozence, tak k tomuto vysvětlení v knize nikdy nedojde. Dozvíme se jen, že Joey je “zlo” a že ho jako dítě na dva roky unesli Apačové. Proč ženy podnikají smrtelně nebezpečné cesty (Lorena vyrazí v zimě hledat svého manžela, který není ani trochu ztracen, a opustí pět dětí, včetně čerstvě narozeného) a chovají se najednou až příliš jako muži? K dalším nedostatkům knihy patří postavy, které jsou v knize zcela zbytečné, čtenář nemá možnost si k nim vytvořit jakýkoliv vztah, navíc zcela nesmyslně zemřou a obvykle velmi brutální, detailní, krutou, násilnou a hodně ošklivou smrtí (Ted Plunkert a jeho žena Doobie) nebo postavy, které člověku právě začnou být celkem sympatické, začnou se vyvíjet zajímavým směrem (Brookshire) tak jsou z ničeho nic usmrceny (Klára Allenová), až z toho má čtenář pocit, aby nepřekážely a nebo aby se v knize něco dělo. Celkově vykreslení postav je opravdu mizerné. Charismatický zde není nikdo. Charles Goodnight Guse McCraea nenahradí. Vztahy mezi postavami jsou ploché a bez hloubky, přitom obrovský potenciál by zde byl (např. María a Billy Williams, Olin Roy). Mimochodem, na začátku knihy se dozvíme, že si Lorena Pea Eye vzala za manžela na radu Kláry Allenové a na závěr se dozvíme, že Lorena vůbec netuší, jak mohla dostat tak geniální myšlenku a co jí to zázračně osvítilo si vzít Pea Eye za manžela (FacePalm!). Knihu doporučuji pouze lidem, kteří nečetli Osamělou holubici, ty by možná mohla zaujmout. Ostatním, kteří Osamělou holubici přečetli a chtějí vědět, jak to dopadne s Woodrowem Callem (nedobře), Pea Eye, Bolivarem (nic moc) a ostatními, radím - nedělejte to! Nechte v sobě doznít nádherné dojmy z Osamělé holubice a neztrácejte čas se čtením 511 stran této podprůměrné literatury. Nejmilejší postavy: Proslulé boty a Tessie.