"Ve čtvrté lavici už vylétla dívčí paže. "No prosím, co chceš říct?" "Těšíme se na prázdniny, soudružko inspektorko, ale ještě více se těšíme, jak naši pracující splní plán." Tak to mě opravdu rozesmálo, stejně jako řada dalších hlášek a situací v této veskrze sympatické knížce, kterou jsem si vybrala v rámci čtenářské výzvy jako "knihu o mém oblíbeném místě", poněvadž jaké místo by pro mne mohlo být oblíbenější a mému srdci dražší než rodné moravské Slovácko? Také jsem měla tu čest seznámit se s panem spisovatelem Jilíkem, byť zatím jen prostřednictváím mailů, a je to pán opravdu činorodý. A ještě tu mám připravenou v záloze "Pětku s hvězdičkou"... :-)

žil jsem tam třicet let a některé osoby poznávám.... Začátek je dokonalý: Učitel sice nemá velký dům, ale Trnávčané vědí, že učitel je osoba chráněná obecným zájmem, protože učí děcka. Děcko vyroste, zdědí vinohrad. A musí umět odhadnout, kolik mu letošní násada může vynést. Kolik utrží za burgundu a kolik za vavřince. A jestli se vyplatí vinohrad pojistit. A kolik cukru přidat do druháku, aby to Pražáci nepoznali. Jak říkám, dokonalý úvod příběhu..... a ve škole to pokračuje také moc hezky: Pátého září měli v sedmé A první hodinu ruštinu. V tomto případě by bylo sice příjemné oddálit aspoň trošičku začátek vyučování, ale současně bylo zcela marné v to doufat. Boba totiž naneštěstí učila strašně ráda a na každé zazvonění čekala jako koza na první jarní pažitku.