Když jsem si kupovala Olympii, věřila jsem, že už to je poslední díl. Po dočtení Transatlantiku jsem už konečně pochopila, že jde o nekonečnou sérii, i když nechápu, kam až to chce autor vést. V tomto dílu se událo z mého pohledu jen málo podstatného děje. Zpočátku jsem byla zmatená, protože teprve v půlce knihy se děj dostal na konec předešlého dílu. Linka s Fritzem mě celou dobu drásá nejvíc. Vlastně se mi série začala nejvíc líbit, když se v ní víc projevil Fritze. Ale nedělá mi to dobře. Transatlantik mě opět bavil od začátku do konce, přečetla jsem ho za dva dny. A teď se zas budu těšit kdovíjakdlouho na pokračování.

Četlo se to zase dobře, od Kutschera nelze nic jiného čekat. (A taky prozatím nešlo jen tak pominout další díl série, která se mi průběžně hodně líbila). U jednoho z dřívějších dílů jsem připojila přání, ať pan Kutscher neumdlí, ale ať ví, kdy přestat. U Transatlantiku jsem pochopila, že umdlím já, protože on přestat patrně ještě dlouho neplánuje. To, že se knížka dobře čte, nestačí. Vůbec by mi nevadil další díl, aťsi by měl otravně předimenzovaných 600 a víc stránek. Prominula bych i nepřeložené cizojazyčné špalky, jakkoliv mi to připadá nemístné a vůči mnoha čtenářům bez jazykové výbavy nesympaticky přezíravé. Kdyby... Poslední knížka už postrádala informativnost, sevřenost i atmosféru většiny předchozích dílů. Rozmělňovaná podrobným itinerářem jednotlivců je linka samotného Ratha jen v pozadí a nezajímavá (přestože udržet jej v ději stálo autora dost krkolomné úsilí). Vůbec ta úporná snaha šetřit si pro další díl(y) všechny kdy zmíněné postavy (s jedinou výjimkou), dohromady nic neukončit, nevygradovat, mi přišla na tolik stran zkrátka trochu moc jako prostý kalkul. Škoda.