O anekdotě praví moudrá encyklopedie, že se jedná o řecký výraz pro texty předávané ústně nebo z nějakých důvodů nezveřejněné. Je to zpravidla krátké humorné vyprávění, které zesměšňuje nějakého člověka, dobu či situaci. Nepochybujeme o tom, že v tomto ohledu byly tzv. totalitní anekdoty naprosto dokonalé. V komunismu se jim dařilo jako hrachu v Mičurinově pařeništi – a to i přes to, že vládnoucí režim byl kdykoliv ochoten zavřít prostořeká ústa i s jejich majitelem. Politickému vtipu to však nemohlo ublížit. Možná i proto, že smích byl zaručeným receptem na přežití v komunistickém bezčasí. Ráno den před říjnovou revolucí přiběhne jeden bolševik za Leninem a říká: „Soudruhu Lenine, průser, budeme muset odložit revoluci o jeden den.“ „Jak to, proč, co se děje?“ ptá se rozespalý Vladimír Iljič. „No, víš, soudruh Dzeržinskij se ráno rozhodl, že pojede na ryby.“ Lenin mávl rukou: „Ále, revoluci přeci zvládneme i bez Dzeržinského.“ „Soudruhu Lenine, bez soudruha Dzeržinského asi ano, ale bez Aurory ne!“