Při pohledu na tlouštíka na obálce by se mohlo zdát, že název má něco společného s jeho váhou. Ta sice v knize hraje určitou roli, ale Tíha je příběhem o tíze osamělosti, o promarněných příležitostech, o důležité roli otců a vlastně o všech tíhách, které nás životem můžou někdy provázet. Příběh je vyprávěný z pohledu dvou lidí. První je stárnoucí bývalý profesor Arthur. Ačkoli zrovna nefandím lidem, kteří mají 250 kg a víc, Arthura je lehké si oblíbit. Je to milý, citlivý a laskavý člověk. Žije velmi osamělý život, ven nevychází a se zbytkem rodiny se nestýká. Druhý je osmnáctiletý chlapec Kel, jehož máma Charlene se o něj dávno nestará a pomalu se upíjí k smrti. Oba spojuje to, že od nich otec odešel když byli ještě děti a jeho nepřítomnost těžce nesli, oba jsou odkázáni sami na sebe, pro oba je důležitá Charlene... Kniha se dobře čte, místy je úsměvná, častěji je smutná. Přináší zamyšlení nad rodinnými i přátelskými vztahy, nad tím, co vlastně víme o svých nejbližších... Kdo rád čte knihy s životními příběhy k zamyšlení, tomu se bude Tíha líbit.

Postavy nesympatické, absence emocí a z mého pohledu to byla tak trochu ztráta času. Asi jsem čekala lepší čtenářský zážitek, takže opět jsem za rebelku.