Jen jsem nakoukla a přečetla. Takhle chytlavá je druhá kniha autorky. Ze začátku mě velmi překvapilo, že se Tereza Herzogová vydala cestou pokračování Schovávané, ale udělala skvěle. Moc ráda jsem se za Šárkou a jejím životem vrátila. Příběh je čtivý a tím, že hlavní hrdinka Šárka je v mém věku, dokázala jsem se do ní velmi rychle vcítit a byly jsme skoro jako kámošky. Její vztah s Ivanem je zde popsán skvěle. Šárka je v nejlepším věku, kdežto Ivan je už takový důchodce, který chce mít klid na své psaní a hraní ve skupině, celkově se za ničím nehoní a vyhovuje mu spíš poklidnější běh života. Moc se mi líbilo jak Šárka i přes tento věkový rozdíl a i citové překážky, které ji život připravil do cesty, tak i přesto všechno stále Ivana miluje a chce mu být oporou. Jen Šárka míní a život mění. Jak se se vším popere, se dozvíme a zaručuji parádní zážitek. Autorka umí krásně poutavě psát, a proto jsem si užívala každou stránku. Po dočtení jsem si říkala: Á tak to není ještě konec, věřím, že nás autorka nebude dál napínat a má už připraveno další pokračování. Já si jej určitě moc ráda přečtu. A vy kdo jste ještě nezačali, určitě zkuste Schovávanou je skvělá.

Tichá pošta nezklamala – zpočátku mi chyběly ty vtípky, ale jakmile se objevil Marcel a jeho partička, frekvence narážek na BB se úměrně zvýšila. A nezklamal ani kolega Chroust s laktační psychózou, příjemně překvapil hromotluk – tělocvikář (a potvrdil mi to, co říkám po zkušenostech se svým autistickým synem odedávna: klasické pohádky jsou mordy a horory), takže já jsem byla spokojená. Snad totéž řeknou i naše čtenářky. „Jung jednou řekl, že samota je návyková,“ prohlásil a mezi rty převaloval stéblo ostřice. „Jednou si uvědomíš, kolik je v ní míru, a nechceš už zápasit s lidma.“