Struny naděje

Krásný příběh, dobře vymyšlený, ale na mě dost předvídatelné a pomalé tempo příběhu. Řekla bych, že nejsem cílovka pro tuhle knihu. Škoda, že už mi není třeba patnáct. V tom věku bych ji asi ocenila víc. Ale hezké oddechové čtení od české autorky.

Na první pohled to může působit jako další kovbojská romantika. Maddie po smrti maminky odjíždí za svým strýcem, slavným country zpěvákem, na ranč plný zvířat, klidu a nových začátků. Tam potkává usměvavého strýce i odtažitého a chladného Natea. Jenže velmi rychle zjistíte, že tenhle příběh míří úplně jinam. Není jen o zlomeném srdci, které může spravit láska někoho jiného. Je hlavně o tom, jak těžké je přijmout a milovat sám sebe, když ti největší rány zasadili právě lidé, kteří tě měli chránit. Maddie i Nate byli skvělí. Oba si nesli vlastní bolest a autorka ji dokázala předat tak silně, že jsem ji prožívala s nimi. Chtěla jsem je obejmout a říct jim, že jednou bude líp. Každý prožíval něco jiného, ale našli společné rozbité kousky, které se snažili skládat postupně dohromady. Jediné, co mi úplně nesedlo, byl přechod od nepřátel k romantice. Najednou na sebe chrlili nádherné věty plné lásky, ale mně přišlo, že na ně ještě nebyl ten správný čas. Věřila jsem jejich bolesti, jen ne úplně tomu, jak rychle se změnil jejich vztah. Vyzdvihla bych také linku o hledání vlastní cesty. O tom, že nemusíme žít podle očekávání druhých, ale můžeme si dovolit říct nahlas, co chceme my sami. A pak přišlo posledních zhruba sto stran. Ty mě naprosto rozložily. Četla jsem se zatajeným dechem, střídala slzy s lapáním po dechu a dlouho jsem po dočtení jen seděla a vstřebávala všechno, co ve mně příběh zanechal. Bylo to tak krásné a bolavé zároveň. Je to jedna z těch knih, které nejsou bezchybné, ale zasáhnou vás přesně tam, kde to nejvíc bolí. A jelikož na mě příběh dost působil i osobně, prožívala jsem ho o to víc.