Kniha, která vás dostane - příběh jako z jiného světa, originální, zajímavé prostředí, obzvláště, pokud se zrovna vrátíte z Barcelony.

„Je to příběh o lásce, o nenávisti a snech, které žijí ve stínu větru“. Kterého knihofila by tento podtitul nechal chladným... A tak jsem se ponořila do tajemství zapomenutých knih, především pak knihy záhadného Juliana Caraxe Stín větru. Předlouhou dobu jsem měla pocit, že mě někdo láká na ten největší, nejsladší a nejchutnější meloun jaký kdy vyrostl a popisuje mi jej do nejmenších podrobností, stejně jako pocity, jaké ve mně vyvolá, vlastního melounu mi však ochutnat nechce dát. A tak jsem v očekávání toho, co mi Stín větru - tato tajemstvími v knize opředená kniha - a její autor vyjeví, jsem četla a četla a četla. Jenže Stín mi unikal dál a dál. Kdo kdy taky mohl spatřit stín větru? Pomalu jsem se propadala do spleti životů Juliana Caraxe, Daniela Sempere, Beatriz, Fermína... životů členů jejich rodin a přátel, životů složitě propletených a střetávajících se v nečekaných odbočkách a dramatech. Doba nenahrává svobodnému člověku ani lásce, sebemenší poklesek je ukrýván či se svým nositelem ubit a umírá v nevětraných místnostech starobylých domů poválečné Barcelony. Město přitom ovládá bezbřehá a nekontrolovaná policejní zvůle, zejména životy těch, jež se snaží na světlo boží přinášet radost a lásku, které svádí nerovný souboj s nenávistí a zlobou. Autor pak, jakoby jej dějová kombinatorika příliš unavila, čtenáři v závěrečné části díla orientaci v labyrintu všech těch tajemství až příliš usnadní v podobě předlouhého, všeobjasňujícího monologu Nurie Monfortové. Pokračování se ale tak jako tak nemohu nechat ujít. A doufám, že v něm bude více prostoru pro samotné pohřebiště zapomenutých knih, které tady sehrálo takřka epizodní roli. "Žádné náhody neexistují. Jsme loutkami vlastního nevědomí."