Stín větru

Neobyčejně krásný tradiční román, jehož příběh nás zavádí do krásného katalánského města Barcelony, začíná na začátku 20. století a končí v letech 1966. Dětství a vlastně celý život Daniela ovlivnila kniha Stín větru, kterou si vybral na pohřebišti zapomenutých knih. Jeho osud se začíná prolínat s životem autora tohoto románu , až je z toho mnohovrstevnatý, ale přehledný propletenec. Protože pan Zafón je výborný vypravěč, který vás chytí za srdce, hrdinové prožívají lásku, nenávist, krutost i něhu a místy nás obklopí tajemná atmosféra bývalých honosných sídel. Příběh je zpočátku pomalejší, ale pak jsem odložila o den i odjezd na hory, abych knihu dočetla. A co je vlastně úložiště zapomenutých knih?: " ..................... když nějaká kniha upadne v zapomenutí, my strážci, kteří o tomto místě víme, se postaráme o to, aby se dostala sem. Knihy, které si už nikdo nepamatuje, knihy ztracené v čase tu žijí navždy v naději, že se jednoho dne dostanou do rukou nového čtenáře." A sem patří asi i tato kniha, protože jsem si ji vypůjčila už z knihovny ze skladu :))) Doporučuji.

Dlouhá léta jsem po Zafónově tvorbě toužebně pokukovala a bez nějakých podrobnějších informací jsem cítila vnitřní jistotu, že “Stín větru” obsahuje svět a příběh šitý na mou duševní míru. Podobnou literární gravitaci zažívám výjimečně a dosud mě nezklamala. Ani tentokrát to nebyl vyložený propadák, prostě se příliš nafouknuté předpoklady střetly s realitou. Možná k úspěchu chyběla správná nálada. Kniha své čtenáře spolehlivě zahalí ponurou atmosférou barcelonských uliček a panských sídel. Nestabilní politické podloží poloviny 20. století také přispívá ke zhutnění a okouzlení. Tím jsem vyčerpala hlavní klady. S některými charaktery je spojen až divadelní patos, ženské postavy jsou zde pouze na okrasu a trtkání, hlavní ne tak docela hrdina Daniel je většinu času lehce na přesdržku, tudíž standartu sympaťáků hrdě nese žvanivý “švihák lázeňský” Fermín Romero de Torres. Jeho průpovídky představují vítané odlehčení a často nepostrádají porci moudrosti, z jaké by kleplo nejednu feministku i jiné fanatiky. “Vojenská služba slouží jen k odhalení procenta barbarů mezi obyvatelstvem,” prohlašoval. “A to se dá zjistit během prvních dvou týdnů, není třeba tam být dva roky. Armáda, manželství, církev a banky, to jsou čtyři jezdci apokalypsy.” Zápletka bohužel není tak záhadná a už vůbec ne rafinovaně podaná, abych mohla spustit pochvalnou ódu. Například závěrečný Nuriin dopis je poněkud úsměvný vzhledem k jeho závratné délce, obsaženým podrobnostem (z nichž část nemohla pisatelka ani znát a část nebylo nutné/vhodné odhalovat téměř neznámému mladíčkovi), sám autor v jisté fázi zapomněl, který vypravěč je zrovna u vesla a použil třetí osoby tam, kde patřila první. Identitu znepokojivé knižní nemesis jsem trefila hned svým prvním tipem, ještě než se děj stačil pořádně rozběhnout. A sebetragičtější lovestory pro mě zkrátka není dostatečně chutná návnada, doufala jsem v tajuplnější téma proti klasické osudové lásce. Zatím ve mně převládá dojem, že asi nejsem správný čtenář pro tohoto čerstvého obyvatele v literárním nebi. U příštího pokusu si pohlídám potřebné (a v mém případě zoufale vzácné) romantické rozpoložení. 65-70%