Steny záhrobí

Závěrečný díl záhrobní trilogie Steny záhrobí je prosycený bolestí, hledáním vlastní podstaty a uvědomováním si svých možností. Ale také překračováním vlastního stínu a obětováním se. Veronika Fiedlerová se neskutečně vypsala a ukázala, že je z ní opravdová nestorka duchařského žánru. Invokace, evokace, vše tu působí tak realisticky, až se čtenář bojí přečíst zaříkadla v mrtvém jazyce nahlas, aby náhodou nevyvolal nějakého toho démona. Děj předchozích knih se tu uzavírá, jednoltivé linky se splétají a čtenář se tak dozvídá vše, co bylo v předchozích dílech jen naznačeno. S tím, jak neuvěřitelně vyrostla autorka, se pojí i růst jejích postav. Zvážněly, zesmutněly. S některými z nich se musíme rozloučit. A některé zase vyrostly tak, až je to málem zahubilo. Epický konec je makabrózním vyústěním této trilogie a nedovedu si představit lepší. Smekám pomyslný klobouk, a už teď vím, až se mi po Benediktovi zasteskne, vezmu do rukou opět Steny záhrobí a budu číst znovu a znovu. Protože skvělé knížky jsou jako skvělí přátelé. Chcete s nimi být, i když už znáte všechna jejich tajemství.

Veronika Fiedlerová psát umí! Nevím, co víc říct. To musí být jasné každému, kdo se pročetl až na konec třetího dílu. Jak už řekli ti přede mnou, důstojné završení trilogie, obstojí i v rámci žánru ve světovce. Akorát je mi trochu líto, že se změnila atmosféra knihy. Nyní je příběh vážnější. A ta zlá Veronika mi k tomu ještě zabila fretku a umravnila Rudyho. Pláču. Ale… Veronika Fiedlerová psát umí. Už jste četli Pomiluj smrt?