Stehlík

Dalo by se zřejmě použít mnoho superlativů, které by popsaly tento román. Ano, je to silný příběh s propletencem mezilidských vztahů a dějem, který se rozprostírá napříč roky, kontinenty a národnostmi. Příběh o klopýtání životem bez milované matky, která tragicky zahynula, přesto s pár skutečnými přáteli. Ocenila jsem nejen hluboký ponor do světa umění, ale i kousavé bonmoty a ironické poznámky a zvláště neskutečně realistické prolínání fikce s realitou. Sugestivní vyprávění autorky mě přinutilo, abych (zmatená svou neznalostí) googlila, jak že to bylo s tím teroristickým útokem na Metropolitní muzeum umění a kdo že je to ten Carel Fabritius. Jako celek to na mne ale bylo příliš. Přemíra psychedelických pasáží, alkoholových a drogových obluzení, to mě, jako člověka bez velkých závislostí, deprimovalo a místy jsem text i přeskakovala. Věřím, že se kniha líbila třeba Stephenu Kingovi, on zřejmě zažíval pocit souznění, ale pro mne zůstala řada pasáží nesrozumitelná, bylo jich přespříliš a byly neskutečně rozvláčné. "Umíš vlajkovou abecedu?" zeptal se mě pan Barbour. "Prosím?" "V pracovně mám krásně přehlednou tabulku, rád ti ji ukážu. A ty nedělej ksichty, Andy. Taková znalost se klukovi vždycky může hodit." "To rozhodně, třeba když si potřebuje stopnout projíždějící remorkér." Pokud bych měla román shrnout do tří slov, bylo by to: depresivní, zdlouhavý a temný.

Stehlík je román osudových ztrát..Theo a jeho život jakoby byli soukromé hřiště "pana Osudu", kde je všechno dovoleno. Na 730 stránkách sledujeme, jak Theo přichází o milované bytosti nebo alespoň lidi, které považuje za jakési jistoty, které by se jeho zraněné, labilní já mohlo držet. Den, kdy v muzeu bouchnou bomby, Theo ztrácí osobu nejdražší a zároveň získává pomocníky. Co hůř ale, v den výbuchu získává Stehlíka, který se stává otevřenou ranou, ze které bude mnoho let proudit stres a strach. Stehlíka, který ovlivní jeho kroky víc, než cokoli jiného. Boris, celou dobu velmi rozporuplná postava, Thea na jednu stranu okradl, naučil ho pít, krást a fetovat, na druhou stranu se stal jeho nejlepším přítelem, jakkoli paradoxně to zní. V době života v Las Vegas mu poskytoval to, co Theo potřeboval nejvíce, pozornost, oporu, bratrství, které mu jeho otec neposkytl ani vzdáleně. Dva náctiletí, zranění kluci přilnuli. Po letech se díky Stehlíkovi znovu setkají a my znovu nevíme, co od Borise čekat, bude Theův přítel nebo ho podrazí? Naveze ho do problémů, aby pak pro něj riskoval život. A Theo se věčně potýká se ztrátami, jak lidí, tak Stehlíka, což vnímá o mnoho bolestněji. Na rozkolísané houpačce nejistot se nedokáže podržet stabilních postav, které mu osud jako náplast přihrál a bloudí údolím zmaru, smutku a depresí. Hledá spřízněnou ženu, ale nebojuje o ni, ačkoli čtenář by mu už kousek radosti tolik přál. Rozhodně zajímavá kniha, bohatá na krásné popisy citů a pocitů, vztahů k lidem i věcem a v neposlední řadě k osudu a spravedlnosti.