„Tak nám začíná rok 2014 a já mám obavy, že během něj vypukne válka na Ukrajině,“ prohlásil 1. ledna Matěj Homola. Propovídali jsme osm minut po telefonu a já si ten rozhovor přepsal na Facebook. Taky jsem Matěje poprosil, ať mi vybere kohokoli na zítra, že zkusím udělat rozhovor druhý. Dal mi tip na Jakuba Koháka, který pak mimo jiné řekl: „Když jedu do zahraničí natáčet a vyplňuju kolonku povolání, tak do ní píšu Artista v cirkusu.“ Jakub mi doporučil fotbalistu Ladislava Krejčího – a já zjistil, že jsem na těch rozhovorech závislý. Dělal jsem je pak každý den a vždycky se těšil, koho dostanu na zítřek. Ivan Trojan mluvil o právě jmenované vládě: „Jirka Dienstbier je férovej kluk, vždycky jedná na rovinu, jenže nesouzním se všemi jeho politickými názory, což jsme si vzájemně i vyříkali.“ Svatopluk Karásek veřejně promluvil vůbec poprvé za poslední léta, kdy se zotavuje po mrtvici, „já jsem ml-čen-li-vý farář,“ zašeptal. Raper Vladimir 518 popisoval, jak se předešlé noci osobně setkal se členy skupiny Depeche Mode, Milan Knížák vysvětlil, proč Česko směřuje k další totalitě, Roman Holý líčil strasti novopečeného otce: „Kdyby ty děti nebyly tvoje, ale cizí, tak by stačilo, abys s nima strávil týden a musel bys je – chca nechca – hodit v pytli do vody.“ Rozhovory jsem ukončil až v půli dubna, číslem sto byl Vojta Kotek. Když jsem viděl tu stovku vesměs zajímavých jmen, neskromně jsem si řekl: Není to škoda nevydat? A hned jsem přikývl, že by to škoda byla.