Spát v moři hvězd - Kniha II.

Návrat do vesmírné lodi Šnek a k jeho posádce obskurního složení, spíše partičce odlišných planetárních druhů, mi neposkytl identický prožitek, jako jeho první část, která byla podstatně nápaditější (když odhlédnu od inspirací Vetřelcem) a obsahově členitější. Paolini přesunul téměř veškerý děj na Šneka a jeho posádku, či kontakty s dřívějšími členy jiných útvarů. Absenci nového tak, zdá se mi, nahradil zvýšenou melodramatičností úvah a činů hlavních postav, až patetičností, zejména Kiry Alvarez, nebo lodního mozku. Ale abych nekřivdila, minimálně symbióza Kiry a Měkkého ostří alias Osévače se dále a zajímavě vyvíjí... Přece mi však nevyhovovalo, že se Paolini uchýlil k dvoubarevnému popisu událostí a chování, který sám o sobě má nést žádoucí morální apel na to, co je správné a co ne, taková pohádka plná správňáků typu Káji Maříka zapadajících do mustru dnešního globalizovaného světa. Je evidentní, že samotná slova označující správné a špatné ani přehnaná expresivita pojmů citového zabarvení nemusí probudit emoce shodného označení ani vyvolat účast. Pokračování objevování tajemné mimozemské civilizace u mě bohužel nevzbudilo míru očekávaného zájmu ani emocí.

Příběh měkkého ostří míří do grandiózního finále a my si můžeme vychutnat trošku akčnější závěr, ve kterém není o zajímavé skutečnosti nouze.

Hrůza. Všechny nešvary prvního dílu se ještě prohloubily. Opravdu každá postava tam brečí do náruče hlavní hrdinky, která se jí chápavě ujímá. Tragédie. A tragédie je to i stylisticky. Objevují se tam neskutečné bláboly typu: "Úsměv se stával její nejoblíbenější emocí." Nebo: "Oba protivníci čekali na chybu toho druhého, ale žádný z nich ji nechtěl udělat." WTF? Ta kniha je taky neskutečně patetická a strašně se bere vážně, i když je to obyčejná marvellovka. Možná jako film by to fungovalo víc. Jo a taky se tam drtí kosti v chapadlech (sic!), nemluvě o tom, že tam po sobě postavy střílí raketovým motorem a na to, aby se udržely na místě, když ten zapnutý raketový motor běží, jim stačí držet se právě tím chapadlem. Asi proto, že v něm jsou ty kosti, je tak silný... A ten závěr, kdy zlo (které pramení z nás) je přemoženo jeho pochopením, to je tak na úrovni young adult literatury (styl Čaroděj Zeměmoří). A tomu odpovídá i pohádkový závěr, kdy hlavní hrdinka rozdává dárky jako dvanáct měsíčků svejm Maruškám... Postupně se rozpadá celý koncept knihy. To, co na začátku vypadalo promyšleně, dostává díry. Proč se vůbec vede ta válka normálníma zbraněma a střílí se osoba proti osobě. To fakt nechápu... Líbilo se mi, jak autor ten svět propracovává postupně. Třeba ty nové sociální skupiny, které rozkreslil až později. Trochu mi to připomínalo Metro. Jenže nakonec to bylo prostě takové k ničemu. Všechno to vyšumělo. Skvělý začátek, ale až v půlce první knihy to ztratilo a závěr to bohužel pro mě nezachránil.