Smrt nosí rudé škorně

V aktuálně (i tradičně) stresovém období mi tahle oddechová historická detektivka skvěle sedla. Celou dobu jsem se bavila vtipnými hláškami a svéráznými postavičkami. Jsou to takové středověké četnické humoresky, případy velké a vážné jsou promíchané těmi každodeními drobnostmi jako hádavé trhovkyně, uhranutá koza, posměšné veršovánky, zaběhnuté prase... Odborník na tehdejší právo a život ve městě nejsem, ale tady mi nic nepřekáželo, všechno hladce plynulo. Sice se vše vyřeší tak nějak příliš snadno, ale všechno to působí promyšleně logicky a nikoliv překombinovaně. Až budu mít chuť na něco jednoduchého a zábavného, ráda si přečtu další příběh s podrychtářem Václavem.

Velké překvapení a obnovení mé důvěry v českou historickou detektivku. Pavel Hrdlička má perfektně zvládnuté dobové reálie, propracované postavy, jež nepůsobí, že si na chvíli odběhly z commedia dell'arte, a navrch ještě umí zkomponovat natolik zajímavou zápletku, že po většinu čtení dumáte s hrdinou, jak spolu ty které skutky vlastně souvisí, aby zločin nabyl na smyslu. Uznávám, že autorovo nadšení pro detaily může unavovat, stejně jako opakované vhledy do průběhu všedního dne, které nemají souvislost se zápletkou, či fakt, že detektivní linie neodpovídá pravidlům desatera pátera Knoxe – ale děj je do poslední stránky živelný a nesnaží se za každou cenu jít na ruku atraktivitě logice navzdory. Nejde přitom o bůhvíjak akční čtení, jednotlivé události postupně nabývají na významu, přičemž gradují věrně v duchu středověkého práva a pořádku. Žádná přestylizovaná pohádka pro děti à la Vlastimil Vondruška, ale zábavná i napínavá kriminálka z dob dávno minulých, se vším, co k tomu patří.

Těšila jsem se na pěkný historický příběh, ba retro detektivku, první od autora, ale přes vysoká předchozí hodnocení mně se nelíbila. Vůbec jsem se nemohla začíst, příliš se přeskakovalo mezi stávajícími a přibývajícími novými záletkami. Knihu jsem zkoušela zdolat dokonce dvakrát, podruhé jsem náhodou natrefila na závěrečný seznam, velice překvapový, protože uvádí tucty "hlavních postav", včetně královské rodiny a papežů, z nichž nikdo do čtvrtiny knihy ani letmo nebyl zmíněn. Ostatně poslední zmiňovaná má u sebe dokonce (výsměšnou) poznámku, že se vlastně v knize nevyskytuje vůbec, ale do seznamu musela přijít...?! Přitom orientaci v historii a konkrétní době příběhu to nikterak nepřispělo. Místo tohoto nesouvisejícího seznamu by si čtenář spíš zasloužil slovníček zastaralých pojmů.