Slavné časy

Kopyto sem, kopyto tam... tholukuthi každý balvan i klacek vám řekne, že tohle si musíte prožít... už jen kvůli všem těm jidadským bytostem po celém tomhle zvráceném světě, pro které jsou tyhle zrůdné mocenské diktáty dennodenním bojem o přežití sebe sama v totalitně děsivých podmínkách... možná proto tady bojují právě zvířata, aby nás nevyrušoval alarmující vykřičník lidskosti a došlo nám, jak moc je tohle všechno krutě mimo... stránka za stránkou je vyhnána do extrému... do extrému, který někdo někde sakra opravdu žije a na nás ostatní číhá za každým jedním volebním rohem... neuvěřitelně fatální uvěřitelnost jejich umořeného bytí mi zkrátka vystlalo duši zoufalým zmarem. Prober se už konečně, hergot lide! Navíc... tweetující oranžový pavián?! Miluju tu dokonalou vybroušenost každého jednoho slova aneb díky za slavné časy českého překladu Anně Štádlerové!

Farma zvířat v kombinaci s 1984 zaznívá coby podobnost či inspirace Slavným časům. Vnějšími atributy ano, neb hlavními postavami nejsou zástupci říše homo sapiens ale živočišné. A jsou připomínkou režimních časů. Kritice systému dala Bulawayo parodický kabát. A přece jsem se nesmála. Ale ani neplakala. Bulawayo zachytila na papíře pel mel afrických (či spíše globálních) událostí, kulturních zvyklostí, náboženských směrů a režimních praktik, vč. kultu osobnosti na principu zbožštění a nesmrtelnosti. Kumulace všech těchto jevů na jednom místě a hustota časové osy připomíná formou encyklopedii. Tak na mě taky působí, jako soupis spíš než román. Taky bych uvítala hlubší vhled do samotných postav románu. Paradoxně jsem si tak utvořila nejsilnější vztah k prvotnímu diktátorskému vládci Jidady a jeho manželce Samině, jakkoli rozporuplný. Autorka vrhla na papír všechny myslitelné nešvary režimních států a jejich tendence k oklešťování občanských a politických práv jejich obyvatel nebo zneužívání soudních či vojenských složek, vč. prostřednictvím moderních sociálních médií. Slavné časy tak představují esenci zlotřilých režimů. A přece ve mně román nevzbudil logicky očekávané pocity – strach, znechucení, hrůzu a děs a pobavení zároveň. Problémem je pro mě taky neukotvenost románu vzhledem k šíři popisovaných nešvarů (ač je zřejmé, který režim je zde parodován), zamýšlený efekt uchopení zpracování všech zmíněných jevů či spíše zločinů se tak u mně spíše minul účinkem. Meritorně je nepochybně třeba odsoudit veškerenstvo nespravedlností, kterým autorka své dílo doslova napěchovala. Jenže ona jej dále znásobila absolutně (a únavně) vyčerpávajícími výčty toho, v čem se jednotlivé nepravosti vyskytly, resp. multiplikovaly. Nebo alespoň donekonečna opakovaly... Demonstrace ohlupování mozků, předpokládám, mohlo by být smyslem. Ale číst se tyto repetitivní několikstránkové části nedaly. Závěrečné ponaučení a pochopení podáno čtenáři ve stejné dikci, formulováno jako ze školní učebnice. Nadto do podmnožiny pachatelů zločinů na africkém kontinentě zahrnula autorka všechny bývalé koloniální velmoci, kapitalisty, rasisty a viníky kriminality, které v době post-koloniální i nadále drancují její přírodní bohatství. Ač i zde by svůj hněv měla napřít směrem stejnou měrou k úplatným vládnoucím africkým vládním kmenům a režimům, které stojí za katastrofickou situací a životní úrovní běžných Afričanů. Jenže ono je snadnější ukázat na ty bohaté, protože tam je vždy co brát, tam je vždy koho kritizovat. Minulost nikdy nekončí, když se to někomu hodí. Celkově zmíněné pojetí románu brání v mém případě skutečně prožitému odsudku všeho, co se jidadským zvířatům stalo. A že toho ve skutečnosti opravdu nebylo a není málo. Rozumím tomu, proč/jestli román vyvolal tak velký zájem na africkém kontinentě. Rozumím a kvituji střídání uhlů pohledů a postav vypravěčů, a rozumím a kvituji i žánrový mix. Navíc pro poučeného afrického čtenáře je dílo zjevně napěchováno pro nás Evropany ne zcela srozumitelnými symboly a jinotaji. A to i přes veškeré, úžasné úsilí překladatelky. Řekla bych, že Afričané oceňují především to, že někdo uchopil jejich národní bezpráví a nespravedlnost v celé jejich šíři a vysílá to do světa. Kvalita románu už pak není to hlavní. Navíc jsem získala pocit, že autorka své ocenění možná dostala získala na základě faktografického doslovu, kde si neinformovaný čtenář do rovnice doplní některé neznámé. Až ten ve mně totiž vyvolal adekvátní emoce. Na mém hodnocení románového zpracování tohoto závažného tématu však nic nemění. Mimochodem, shodou okolností jsem současně se Slavnými časy četla knihu o maďarském povstání v roce 1956. A v určitých momentech jsem měla silný pocit deja vu, když jsem "přepínala" mezi knihami.