Škola pohádkového kouzlení

Knížka čtená dceři. Tohle bude dlouhý komentář a obsahuje spoilery. Zaujala mě anotace, vypadalo to na velmi zajímavý příběh, zde na Databázi knih měla pohádka vysoké hodnocení (87 %, 6 hodnocení) a tak jsem ji vypůjčila v knihovně. Ale vůbec se mi to nelíbilo. Kniha je určena dětem od čtyř let, osobně bych hranici posunula výš, myslím, že dítě ve věku čtyř/pěti let neví jak vypadá Eiffelova věž, Šikmá věž, egyptské pamětihodnosti - Velká sfinga a Cheopsova pyramida, Opera v Sydney nebo Tower Bridge, neocení občasné slovní hříčky v jazyce, neznají školní prostředí a jak to v něm chodí. Každá kapitola začíná básničkou, přišly mi divné, i většina kouzel byla takových kostrbatých. Ilustrace mi do oka příliš nepadly. Chování postav bylo hrozné – jak děti mezi sebou (rvačka, posmívání), tak mezi dospělými a dětmi. Tady je několik situací, které se mi nelíbily: Za prvé, jak školnice Úsměva zavřela zipem Vodomile pusu, protože nechtěla jíst nudle k obědu: „Když nejíš, tak nejíš, ale hloupými řečmi nám chuť k jídlu brát nebudeš! A vy ostatní si pamatujte, že jídlo kuchaře Hamita se nehaní! …Příště si dej na pusu větší pozor, jinak ti ji zamknu na zámek, od kterého nemám klíč!“ Jako vážně?! Trest za to, že nechce jíst a ještě k tomu výhružky, nemožnost vyjádřit svůj názor… Školnice Úsměva nosila sukni se spoustou kapes…"Samozřejmě jedna kapsa ukrývá i metličky poslouchalku a zametálku. Školnice nemá ráda, když se jí kouzelnická drobotina na chodbě pere nebo je-li chodba zaneřáděna nějakou kouzelnickou špínou.“ Tak samozřejmě! Je proti fyzickému násilí, ale když se děje, sama ho použije… Za druhé, Halekalovi bydlí na vrchu vysoké skály, cesta nahoru je úmorná. „Vždy když pan Halekal zdolával svou cestičku k domovu, supěl, hekal, potil se, sem a tam nemohl dechu popadnout, krucináloval, že duši vyplivne. Paní Halekalová, která měla nějaké to kilo navíc, na tom nebyla o moc lépe. …“ Pan Halekal asi tedy taky zrovna nebyl dvakrát fit, ale kila navíc má jen jeho žena… „Tatínku, jestli mě máš jenom trochu rád, už mě nikdy dolů a nahoru nepoženeš.“ Citové vydírání? „Proto jsem se neženil, abych se uhonil. Od teď bude nahoru a dolů chodit Tónin. Má mladé nohy a sport mu jenom prospěje.“ Místo, aby rodiče dělali něco sami se sebou, aby byli příkladem pro svého syna, jen na něj přehodí povinnosti. Za třetí, mě štvalo nepřímé poukazování na to, že děti mají být takové a makové, chovat se správně, mají hlavně dostávat jedničky „„Mámo, to ona nám Vodomilka dozajista nese jedničku,“ zabručel pod vousy pan Hastrmánek a zabafal z dýmky.“ Vůbec v tom není cítit tlak na výkon… Za čtvrté, téma tělesné hmotnosti. „„A vůbec, podívej se na sebe, jak jsi tlustý! Budeš-li se pořád cpát, brzy praskneš.“ „Bráška není tlustý. A ani já nejsem tlustá! Jsme vyvinutější, ty žížalo vyhublá.““ Za páté, tatínek Honzičky Peciválové navrhne hru „na komíny“, při které se má rozhodnout, kdo se půjde podívat ke dveřím, kdo prohraje – jde. Hra se hraje tak, že se vleže nad sebe dají chodidla, kdo má vyšší komín – vyhrává. Samozřejmě, že vyhraje ten, kdo má větší nohu, takže Honzička jako dítě s nejmenší nohou logicky nikdy nemůže vyhrát… opravdu skvělá fér hra. Myslím, že pro ilustraci to stačí. Knihu nedoporučuji, nelíbila se mi, velké zklamání.