Rudý kříž

Povedené. Filipenko sice nepřichází s ničím novým, příběhů o lágrech a sovětských zločinech již bylo napsáno mnoho a zcela jistě jich ještě mnoho napsáno bude, ovšem styl, kterým příběh podal, mě oslovil. Žádná zbytečná literární vata a natahování děje, pouze strohé, minimalistické vyprávění, doplněné o korespondenci Červeného kříže a sem tam nějakou tu filosofickou úvahu. Díky rozsahu navíc toto nepříliš napínavé dílo nemá snad žádné hluché momenty, což je rozhodně plus.

Jsou zde vlastně příběhy dva – ten, který vypráví, Taťána Alexejevna sousedovi Sašovi a druhý příběh Sašův, respektive jeho ženy Světlany. Přesněji jejího neuvěřitelného těhotenství (o jeho realitě v daných letech lze pochybovat) a narození dcery. Taťána, stará paní s Alzheimerovou chorobou je žena, které se za 2. světové války naskytne šance, pouhým administrativním zásahem zachránit pravděpodobně život svého manžela, Pavkova, sovětského vojáka v zajetí. Současně tím ale zvýší pravděpodobnost trestu pro jiného neznámého vojáka, Pavkina, kterého uvede v seznamu zajatců dvakrát. Celý zbytek života potom žije jednak s výčitkou ohrožení neznámého člověka a jednak ve strachu, že její čin bude odhalen a potrestán. Kniha je obžalobou nelítostného stalinského režimu, děsivým svědectvím o režimu, krutě a nemilosrdně trestajícím absurdní, či dokonce fiktivní provinění svých občanů, který na druhé straně projevuje naprostý nezájem například o zlepšení podmínek sovětských válečných zajatců v zajateckých táborech – protože - „Jak nám vysvětlili,“ říká Taťána „ statečně bojující sovětský voják nemůže padnout do zajetí. Nu a pokud se voják přece jen vzdá, mluvíme o něm jako o zbabělci. Sovětský voják se musí bít do poslední kapky krve.“ Taťána Alexejevna pracovala na lidovém komisariátu zahraničí a tam platila direktiva, podle níž mohly být rodiny vojáků, kteří se vzdali a padli do zajetí, nejen odeslány na patnáct let do lágru, ale i popraveny. Což byl i její případ. Její muž byl skutečně popraven, ona sama zatčena s koncem války, strávila deset let v lágru. Dceru jí odebrali a ta zemřela hladem v dětském domově. - V sedmdesátých letech Taťána našla dětský domov v Kazachstánu, kde byla ve společném hrobě pochována její dcera s dalšími dětmi „nepřátel lidu“. Přes nesouhlas ředitele domova nechala vyrobit a instalovat prostý kříž. - Uprostřed pole stál kříž. Prostý, ale hrdý. Jak byl svařený ze dvou starých trubek, vypadal ten kříž jako rudý. Nebyl politý krví, on jí byl prosáklý odspoda, ze země, jejíž byl historií a metaforou, varováním i milníkem. - Po smrti Taťány našel Saša Pavkina, který se po osvobození dostal ze zajetí do sovětského filtračního tábora: “Jak to přijde, že vás pustili z tábora?“ “ To je jednoduchý! Hned mi nabídli spolupráci, tak jsem jim to všechno řek, jak to bylo. I vo tom vašem Pavkovovi a jinejch podobnejch antisovětčících. Tak mě pustili domů. Poctivejm lidem sovětská moc vlásek na hlavě nezkřivila!“ „A kolik dalších lidí mohlo s váma z tábora odejít?“ „To nevím, já teda vodcházel jedinej.“ - V knize je citována řada textů i ze sovětských archívů, ale především z archívu Mezinárodního červeného kříže s návrhy na výměnu válečných zajatců, repatriaci těžce zraněných a další. Dopisy MČK zůstávaly podle záznamů v drtivé většině bez reakce ze strany sovětů.

Docela zklamání, mnohokrát přežvýkaný příběh. Pokud máte načteny autentické zážitky, musí to být zklamání, je to ploché, neprožité. Ten příběh se i mohl stát, ale tady působí jen jako kulisa.