Půlnoční slunce

Lepší prvního dílu

Zhltla jsem ji za pár hodin. Jako pokaždé, když vezmu do ruky Nesbøho knihu – i tahle mě vtáhla a nepustila. Ale tenhle příběh je úplně jiný – jemnější, poetický… A přesto v sobě nese napětí, které nevychází z akce, ale z vnitřního boje, strachu, víry a naděje. Na první pohled jde o jednoduchý příběh muže, který prchá před krutým Rybářem, ale postupně se proměňuje v nečekaně dojemné vyprávění o lidskosti, vině a možnosti začít znovu. To, co by se u jiného autora snadno proměnilo v kýč, u Nesbøho funguje s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Postavy jsou syrové a opravdové. A krajina polárního dne není jen kulisa – je to stav duše. „V jedné naděje zhasla, ve druhé ožila.“ Tenhle kontrast mezi Krev na sněhu a Půlnočním sluncem je pro mě stěžejní. Oba příběhy jsou lidské a zranitelné – ale každý jinak. První jako smutná balada, druhý jako tichá víra ve vykoupení. Nesbø tu ukazuje, že krimi může být nejen napínavé, ale i hluboké a plné naděje.