Psí zima

Lotu mám moc ráda, je to fajn holka, která ví, co od života chce. A co na tom, že to nejsou zrovna hodnoty dvakrát typické pro normální ženu? Aby bylo jasno, Lota rozhodně není žádná normální a už vůbec ne obyčejná holka, je to zaklínačka, která má za milence upíra a která rozhodně nejde nejen pro hrubé slovo daleko. Přesto i ona dokáže mít srdce na pravém místě a bít se za ty slabší. Petra Neomillnerová opět vytvořila dílo, které čtenáře zcela pohltí a nechá se unášet na jeho vlnách násilného boje, živočišného sexu a žízni po krvi. Kdybych už Petřin styl psaní neznala, tak by mě jistě hodně fascinovalo (vlastně mě to tak nějak fascinuje pořád, proto Peťu čtu :) ), že žena - spisovatelka dokáže napsat knihu, ve které hrají opravdu velmi důležitou roli primitivní lidské potřeby a pudy a jejich následné uspokojení. Možná právě i proto kniha působí velice upřímně, vždyť ve své podstatě hlavně o uspokojení potřeb v životě jde, ne? A je jedno, jestli to je sex, touha po boji, či ukojení hladu. Příběh nepostrádá čtivost, téměř na každé straně se něco děje a čtenář se díky tomu vůbec nenudí. Pokud vám nevadí, že hrdinové často používají vulgární jazyk, hektolitry krve tečou proudem a baví vás vzájemné techtle mechtle mezi všemi protagonisty, pak určitě sáhněte po této knize.

Chytlavé, čtivé, studené a občas až trochu přespříliš vyválené v prasárničkách a krvi, jelikož autorka se stejně jako Lota s ničím moc nepáře. Když se větší části vypráví přímou řečí, tak ty stránky sice hezky rychle odsýpají, ale jednotlivé postavy nestíhají nabrat nějakou pořádnou hloubku. Hlavně z toho důvodu se zatím u paní Neomillnerové držím tak jedné knížky za rok a naprosto mi to vyhovuje. :-)