Psí láska

Jsem docela zklamaná. Podle názvu knihy a přečtených autorčiných předchozích knih jsem čekala něco jiného. Dvě třetiny jsou erotika - nic proti, ale nesympatický Lars potřeboval nejspíše odbornou pomoc, protože neustále řešil, jak se nezamilovat. Zachráněná fenečka Jolie je jen takové malé zpestření - bez ní bych knihu snad ani nedočetla. Věřím, že si kniha své čtenáře však najde.

Další z řady románů z jednoho městečka a v podstatě jedné rodiny, které jsou o vztazích jednotlivých členů. Tentokrát se do pořadníku dostala nejmladší dcera Messnerových, veterinářka Luisa. Autorka bohužel zabředla do určité smyčky, kterou neustále opakuje. Vztah, který zpočátku působí jako nezdravý nebo příliš komplikovaný, se pomalu přelévá v životní lásku. Do všeho se míchají rodinní členové. A navíc se tato linka pokaždé mixuje s nějakým psím příběhem. Stále to stejné nudné dokola. Popravdě se mi asi nejvíc líbila ta soudržnost rodiny, jejich vztahy, otevřenost. Takový ideál, který se těžko hledá. Ale představa by to byla velmi pěkná. Samotný příběh mezi Luisou a Larsem byl očekávatelný a tedy nijak zvlášť napínavý. Neustálé rozbory jejich emocí, pocitů a schopnosti lásky či vzájemného vztahu, byly tak časté, až to prostě rušilo a otravovalo. Bylo hezké, jak se všechny postavy v podstatě shodly na lásce ke psům. Sice to působilo dost na sílu, když se všichni mohli z každého psa zbláznit náklonností, ale budiž. Druhá strana mince je očividně to, že autorka pravděpodobně není pejskař nebo je, ale ne zrovna ideální. O tom asi svědčí všechny ty nápady, čím lze psa krmit. Ještě by měl být jeden díl, který se týká Larsova bratra. Samozřejmě je jasné, o čem bude. Ráda si ho přečtu (protože předpokládám, že tím bude tato rodinná dynastie konečně uzavřena) a budu doufat, že tím to končí. Protože autorka očividně už nemá čím překvapit a chybí jí nějaká esa v rukávu.