Proslýchá se

„Už nezpívám písně a nikdy žádnou nezazpívám, protože jsem chromec, nenajdu nic, z čeho by se dala udělat píseň, na moře se už nedostanu Když byl naposled podzim, díval jsem se na svou loď a bylo mi smutno tam dole na břehu, tam dole jsem si přál, abych byl zdravý muž“ Moje první setkání s dílem Ivana Wernische (nepočítám teď průběžnou letmou zkušenost s písňovými texty) bylo vybrané namátkou, ale nedopadlo vůbec zle. Víc mě tentokrát těšila poezie než bizarně-absurdní próza (ale nic proti ní!), zvlášť zaujat a osloven jsem byl u variací na motivy tvorby přírodních národů, to mě úplně přeneslo... Ukládám si jméno známého autora do paměti jako objekt vhodný k dalšímu literárnímu prozkoumávání. „Vítr zafoukal a nahoře, tam nahoře, až nahoře, nad komínem cihelny se zakymácela bříza, jako by tam stál člověk Sevřelo se mi srdce“