Zeleně bliká Hilversum

Od ranného dětství jsem byl radioamatérem a poslouchal jsem s maminkou koncerty vážné hudeby ještě tehdy na elektronkovém rádiu. Mojí dávnou romantickou vášní byla četba názvů rozhlasových stanic tehdy nazývaných podle měst, odkud se vysílalo (Praha, Louxemburg, Vídeň.... a Hilversum) na skleněné svítící stupnici... Vzrušovalo mě to, stejně jako poblikávající magické oko. Tuhle sbírku mého oblíbeného básníka zlrátka musím mít...

Navzdory lákavému názvu a pěkné grafické úpravě je tato sbírka jako celek pro mne zklamáním především proto, že je přinejmenším zčásti výborem z vlastní knižně již dříve publikované tvorby, a to výborem nepřiznaným. To vnímám jako sebevykrádání, resp. s wernischovskou aluzí řečeno sebepřekrádání (některé básně jsou drobně variovány, kupř. mají jiný titul, např. báseň „klekání“ měla v minulosti titul „Mouchy“, vzpomínám-li si správně). Nemám zdaleka přečtenu ani větší polovinu Wernischových knih, přesto jsem tam spolehlivě identifikoval verše z Beránků vlků a také z výboru Ó kdežpak. Ani v jednom případě se nejednalo o počiny nekvalitní, ale tahle sebereplikace mi zkrátka vadí a skoro to působí, jako by nakladatel (Malvern) mermomocí chtěl vydat dalšího Wernische (ač nevím, lze-li o básnické sbírce, byť tak skvělého tvůrce, uvažovat jako o možném trháku), avšak autor neměl dost materiálu, a tak to prostě dobral ze starších textů, které chtěl připomenout nebo mu přišlo škoda, kdyby zapadly. Nějaký rafinovanější koncept, který by ospravedlnil jejich opakované užití v knize prezentované vydavatelem jako „další básnická sbírka“, tedy nikoli jako výbor nebo řekněme experimentální koláž ze starších textů, jsem tam neshledal, spíše mi to přijde jako dosti nahodilá snůška básní sice držících obecně vzato vysokou laťku (však je to Wernisch), ale mnohdy v rámci autorova díla zdaleka ne prvořadých. Za nejzajímavější texty (ale jde o úzký výběr, v reálu je tam zmíněníhodných delší řádka) pokládám básně Vrah, Už skoro večer, Cvičné město a Když je v lese hodně hub. A pak trojici zaumných básní imitujících jakousi starobylo-regionálně-pseudoliterární češtinu (je ovšem možné, že to, co si vykládám výše uvedenou charakteristikou, je ve skutečnosti výsledkem nějakého důmyslného matematicko-fonologického/grafického experimentu, jehož princip jsem neodhalil – a ani, uznávám, příliš nehledal; ale výborné to je, o tom žádná): Ve vlomnou zduřeň smykl duřík, Huláty srdce a Těžké dějinstvo. Tři z těchto textů si dovolím citovat níže: Vrah Míří mi na hlavu? Na břicho? Na záda? Třeba mu smítko vlétne do oka Zaslzí A já dojdu domů Navečeřím se dočtu knihu Lehnu si usnu Ráno odejdu Večer přijdu *** Ve vlomnou zduřeň smykl duřík Ve vlomnou zduřeň smykl duřík, duřík snoucí způlnou tlání, suzbíral se, motácil se v potajetným zahlutání, ztadže svízal zamezání – vtud sviděl slivnu vblíži Ňákovic. Vymasnil sekérou tu kučbu. Popozření spádlo zvobrazem ve vohmět babilánského žloupesníka. *** Cvičné město zasklený moučník na hlavní ulici pohostinství cukrárna MNV bio masna sekretariát strany holič a kadeřník prodejna Pramene sklad Řempa kolonáda kolem dokola les v lese vyhořelý altán před cukrárnou akáty před MNV stojan na jízdní kola nyní motostřelecká jednotka provádí nácvik přesunu nepřátelským územím od sekretariátu k zámečku běží pes na kolonádě dýmovnice na jídelním lístku vařené hovězí brambor dušená mrkev zpívá Karel Gott