Přibližné řešení

"Viděl jsem, jak barman León na druhý straně zvedá sluchátko na stěně. Neslyšel jsem, jestli telefon předtím zvonil. Z prostoru za náma, kterej byl samej stín a světlo očí, s neurčitýma útvarama stolů, který připomínaly zasněžený hroby se svíčkama, s tmavýma paravánama boxů, který mohly zrovna tak bejt náhrobníma deskami jako vchodama do hrobek, i s nepřetržitým kymácivým pohybem tancujících párů a poblikáváním prasátek z otáčivých koulí polepenejch zrcátkama, se nes sametovej alt neviditelný zpěvačky: „Oči černé, ústa souměrná, zvláštní znamení: Jsem ti nevěrná…“ Přibližné řešení se odehrává začátkem listopadu 1961 a je hodně melancholické. Občas (především v dialozích), probleskne humor, ale veskrze jde o příběh ponurý. Ostatně začíná mrtvým mužem ve vaně. Ota Fink v roli soukromého detektiva rozjíždí více méně lineární pátrání, které se záhy soustředí na osazenstvo jistého hotelu. Kulisy podzimního dešti zmáčeného města, znechucení nad tím, že reálný socialismus není tak zářný jak se tváří, vzpomínky na dávné lásky a hotel Lumír který je typickým příkladem špíny a morálního úpadku z téhle knihy dělají noir příběh za který by se nemusel stydět ani Chandler. Na rozdíl od lehce chaotické Dívky s Copem se mi Přibližné řešení četlo jedna báseň. Možná je to nejlepší Finkovka z těch šesti, které nakladatelství Mystery Press zatím vydalo. „Zírali za mnou, vzornej párek lidí ze světa zatuchlý vznešenosti propocenejch matrací, vídeňských kafí, Suchýho martini, mokrejch pisoárů, veselejch děvčátek a smutných mrtvol na zaolejovaným betonu. No fuj, soudruhu docente.“