KNIHA: Mám ráda knihy o alternativních realitách. A autor nám jich naservíruje hned několik. Možná škoda, že vše začíná tak pozvolně a nenápadně a že se v těch realitách nezdržíme déle. Ale i přesto si s dějem autor neuvěřitelně hraje a vytváří dost neobvyklou dějovou a romantickou linku. Příběh přináší spoustu filozofických otázek. Poukazuje na nešvary lidské společnosti. Ale nenabízí řešení. Chce, aby k němu čtenář došel sám. Milá young adult záležitost. Starším čtenářům ale knihu asi úplně nedoporučuji právě proto, že příběh nejde nikterak do hloubky. Za mě slušné tři hvězdičky.

!!! POZOR SPOILERY !!! CITÁT: Se stereotypy je problém, jak se přiživují a lidé se ochotně stereotypem stanou. Je to lehčí než šlapat nové cestičky. Někdo tou prošlapanou pohodlně dojde až na konec a s.re pes. Když o téhle knize Neal mluvil na loňské autogramiádě v Luxoru, docela mě to zaujalo. A i když vlastně tak trochu vyzradil pointu, říkala jsem si, že tuhle knížku si nemohu nechat ujít, takže hned, jak mi přišlo avízo, že vyšla, jsem po ní skočila, a pak ji pár týdnů sušila doma s tím, že si ji musím šetřit, než dočtu jiné, slabší věci, protože to bude určitě bomba, tak jak jsem u Shustermanna zvyklá. Nakonec jsem ji přečetla za den, protože mě skolila chřipka a nic lepšího jsem na neschopence na práci neměla. U NS jsem zvyklá na laťku hodně, HODNĚ vysoko. Pravidla hry (v originále s výstižnějším názvem Game Changer) mají rozhodně zajímavý nápad a už jak o knize autor mluvil, přemýšlela jsem, jak to z hlediska proveditelnosti vymyslel po technické stránce. Souhlasím s komentářem, že odkazy na americký fotbal (s užitím termínu v angličtině) mi toho moc neřekly a úplně jsem se do toho nedokázala vžít, na rozdíl zřejmě od amerických čtenářů, kteří jím žijí a znají jednotlivé týmy. Vyprávění v ich formě mě sice překvapilo, ale přijala jsem ho, a i Ashovi jsem vcelku přišla na chuť. Protože byl takový nijaký a tím pádem pro většinu – podobně nijakých – čtenářů (včetně mě) stravitelný. Následně Neal představil několik problémů, jímž současná společnost čelí, a prostřednictvím Ashe dal možnost je čtenáři okusit. Za mě ta exkurze nebyla příliš do hloubky, aby mě rozložila tak, jako jiné autorovy knihy a myšlenky. Vsadím se, že kdybych knihu půjčila svému otci, velmi záhy by ji odložil a řekl, že je to „menšinová“ agitka (nejednou jsem s na něj vzpomněla při líčení Ashova dědečka). U Shustermannových předchozích knih jsem si říkala: „Co se sakra tomu týpkovi stalo, že ho napadají takovéhle věci?!“ On sám konstatoval, že píše o myšlenkách, které se člověku zadřou pod kůži, pořád na ně musí myslet a v noci mu nedají spát. Bohužel po dočtení musím konstatovat, že zůstanu stejně nijakou a pasivní, protože jsem se s předkládanými tématy nedokázala ztotožnit. Valem asi i proto, že Neal tentokrát za mne klouzal hodně po povrchu a taky poněkud odbyl vedlejší postavy. Hispánci se v určitou chvíli zcela ztratili, u Norrise jsem čekala nějaký vztahový vývoj ze strany hlavního hrdiny (obzvlášť poté, co Ashovi přiznal, že ho vždy obdivoval a vzhlížel k němu), ale zůstal prostě pitomcem. Ani u Laytona nedošlo k nějakému exkurzu víc do hloubky, i když se NS snažil Katein toxický vztah nějak vysvětlit, a šibnutý quaterback s baseballkou na konci byl strašné klišé. To, jak Layton dopadl, to mi přišlo hodně kruté. Knihu ale nezavrhuju – už na té autogramiádě jsem zjistila, že co nepálí mě, může pálit jiné (třeba otázka genderu a sebeurčení) – a doma si ji nechám. Věřím, že až ji budou číst moje děti, budou na ni nahlížet úplně jinak, protože ony vyrůstají a žijí ve světě, kde tyhle problémy palčivé jsou a pro jejich generaci budou. Mně by nejvíc vyschízovaly ty modré stopky…