Posledná plavba lode Wager

Osudy posádky britské válečné lodi Jejího Veličenstva Wager, která v říjnu roku 1941 ztroskotala v divoké bouři u pobřeží Patagonie, jsou sepsány Davidem Granem jako dobrodružně-dokumentární vyprávění s řadou přesných faktografických podrobností, autentických deníkových záznamů a dramatických pohledů na události a okolnosti, vedoucí nejen ke katastrofě, ale k lidskému selhání. Obálka knihy hýří superlativy a hodnoceními jako „nervy drásající, fascinující vyprávění“ nebo „výjimečné námořní dobrodružství, horor i soudní drama v jednom“ případně pak „skvělá, neúprosná a pečlivě napsaná kniha, kterou je nemožné odložit“. Souhlasit mohu jen s některými. Soudní drama ani horor to není, ještě tak fascinující a neúprosné vyprávění. Odložit se Wager určitě dá, protože přece jen je to v prvé řadě dokument a teprve poté napínavý příběh (nepočítaje tu hromadu poznámek, vybraných zdrojů a rejstříkových odkazů). O nervy drásajícím díle by se dalo polemizovat, zato pečlivosti je tu na rozdávání. Suma sumárum: Wager mě neuhranul ani neohromil, jen obohatil…

Skřípání a praskání namáhaného dřeva, vrzání namáhaného lanoví, práskání plachet ve větru, který si s lodí pohrává jako hračkou, burácející živly v podobě bouře, vlny dosahujících výše kostelní věže, extrémní výkyvy mezi horkým a mrazivým vzduchem, lomoz a hluk činící se posádky. Nevyrovnaný, brutální souboj titánů - člověka a přírody. Pro mě jsou námořní příběhy něčím nepřekonatelným, naprosto unikátním a ojedinělým. Nikde se tak nesnoubí tolik lidských vlastností a překonávání čehokoli představitelného i nemožného. Ať je to Essex, Bounty, Victory, Endeavour, Golden Hind nebo jakákoli loď, včetně vikinských, kdy nadále nepochopím, jak dokázali přeplout v těch kocábkách Severní moře. Jakmile vidím obraz, moje fantazie bouří. Tudíž, když jsem viděl nádhernou obálku lákající na příběh HMS Wager, moc dlouho jsem se nerozmýšlel. A to jsem ještě netušil, že to bude doopravdy velkolepá odysea. David Grann nanejvýš příjemným dokumentárním stylem předkládá čtenáři osud posádek lodí eskadry vedené lodí Centurion. Tou hlavní lodí této knihy je Wager, jejíž osud je dnes už opravdu zapomenut, jakkoli lze stále najít její kousky a jejíž příběh ovlivnil mnoho a mnohé v 18. století i století následujícím. Což je patrně jedna z nejvíc fascinujících věcí na celé knize - jak velký přesah tahle událost měla; nejen na Cooka či Darwina, nýbrž na celou proměnu britského námořnictva. Velmi jsem cenil autorův popis "dřevěného světa" a fungování života na plachetnici, jímž knihu začíná, a zároveň se při tom zaměřil na hlavní aktéry. Mezi nimi jsem si vbrzku našel svého favorita, jímž byl John Byron. Ano, dědeček přesně toho Byrona, kterého každý zná. Očima kadeta Byrona, dělmistra Bulkeleyho, kapitána Cheapa a několika dalších se následně vydáme na ohromující cestu z Anglie až k nehostinným břehům Chille. Vládní pirátská eskadra, odsouzená k nezdaru, vpluje do bouře a Wager svým ztroskotáním začne psát drtivý příběh o primárním instinktu - snaze přežít. Nevěděl jsem, nad čím se pozastavovat dřív. Zda nad tou odhodlaností posádky - hlady oslabení a blouznící, v rozpadajících se hadrech čelící neustávajícímu dešti v teplotách kolem nuly a přesto odhodlání najít cestu ven. Rozděleni do frakcí, přece to nakonec zvládnou - Bulkeleyho skupina obzvlášť, neb jejich cesta snad překonává přeživší z Essexu. Ansonovi, kapitánovi Centurionu, se sice povede naprosto husarský kousek překonávající Francise Drakea, jehož popis patří mezi nejlepší části knihy, přesto na Bulkeley dotahuje. Jenže ani na domácím břehu po návratu trýznivost nekončí. Zaneseno do kontextu doby, podtržené bohatými citacemi z deníků, Grann předkládá oživuje skutečně famózní příběh, který tak vstává ze dna hlubokého oceánu zapomnění. Zaslouženě. Vystoupit na palubu korábů všech moří je zkrátka pokaždé ohromujícím zážitkem. Těch příběhů je pod hladinou na tisíce. David Grann přidal do mé sbírky další a rozhodně nezklamal. Už proto, že díky existujícím zápisům, dovedl čtenáři nabídnout, aby události viděl hned několika očima a byl přímo u toho. Rozvířil tak spící hladinu mysli a rozbouřil ji. Svým stylem, příběhem, skutečnou událostí. Brněnskému nakladatelství Jan Melvil patří taktéž velký dík, že knihu dopřáli českým čtenářům. Navrch i s obrazovou přílohou, která jen podtrhuje celé dění a nejednomu aktéru, s nímž tohle peklo prožijeme, dodává tvář.