Pořád jsme to my

Po prvním díle který jsem ještě prelouskala, tak ten druhý byl prakticky to stejné, alespoň jsem z toho měla stejný pocit, pořád se mi pletlo kdo je kdo ... Což nebude úplně chyba autorů, spíš mé nepozornosti, ale neměla jsem motivaci

Uběhly dva roky od doby, kdy se Ben s Arthurem rozešli a jakýkoli kontakt mezi nimi úplně vymizel. Teď se Arthur vrací do New Yorku, protože získal vysněnou stáž na Brodwayi. Vesmír se rozhodl, že už uběhlo příliš mnoho času a tak je svede dohromady. Jenže Arthur i Ben už se ve svém životě posunuli dál a oba mají někoho, na kom jim záleží a tak nemohou být ničím víc než jen přáteli. Ale co když má s nimi vesmír jiné plány? U prvního dílu jsem nebyla schopná určit, který z autorů píše kterého z hlavních hrdinů a ani tentokrát nemám nejmenší tušení. Kdybych nevěděla, že knihu napsali dva autoři, nejspíš by mě to ani nenapadlo, protože je jejich styl psaní neskutečně podobný. Čtivý, ale zároveň plný myšlenek a emocí hlavních hrdinů. Moc ráda jsem se vrátila k Benovi s Arhurem a podívala se na to, jak jejich příběh pokračoval. Udržel si atmosféru z prvního dílu, byl milý, pohodový a nechyběly v něm i nějaké výraznější myšlenky k zamyšlení. Knihu bych si ale mnohem lépe užila, kdyby nebyla tak dlouhá. Respektive hodně dlouhou dobu trvalo, než příběh dospěl k nějakému velkému zvratu a tak jsem se místy i trochu nudila. A naopak zvratům, které nakonec by přišly, by neuškodilo mnohem víc prostoru. Možná ještě o trochu víc než příběh Bena a Arthura jsem si užila části vyprávění, které se týkaly Dylana. Tenhle kluk byl už v prvním díle komickou vložkou a v podstatě vším, co řekl nebo udělal, dokázal pobavit. To se ani v nejmenším nezměnilo a trochu to zachraňovalo většinu těch nudnějších částí. Z jedné věci jsem ale opravdu nadšená. Z konce knihy, nebo abych byla přesnější z několika na sebe navazujících konců. Ty za mě byly pomyslnou třešničkou na dortu, protože perfektně uzavřely příběh Bena a Arthura. Při čtení jsem měla pocit, jako bych se starými známými postavami nikdy nerozloučila. Přišly mi úplně stejné jako v prvním díle, až na to že nebyly. V knize bylo jasně vidět, že se za dva roky změnily, ale i přes určitý vývoj si stále podržely ty stejné rysy jako v první knize. Nové postavy pak byly skvěle popsané a hned jsem si o nich dokázala udělat obrázek. Pořád jsme to my je krásný příběh a já jsem ráda, že jsem se dozvěděla, jak to se všemi postavami nakonec dopadlo. I tak bych ale řekla, že kvality prvního dílu nedosahuje, protože některé části příběhu jsou moc vleklé a jiné zase nedostaly příliš prostoru. Za přečtený ale určitě stojí, obzvlášť pokud se vám nelíbilo, jak skončil první díl. Za poskytnutí knihy k recenzi děkuji nakladatelství Euromedia - Yoli.