Peking Not Fucking

V léčebně dlouhodobě nemocných literárních armatur mívá noční službu šílený Hölderlin. Kašle na svoje povinnosti, nebloudí po chodbách, pořád jen mlátí svým pyjem do kláves odloženého klavíru minimalistické nokturno s matoucím názvem Hyperion. Poslední emerita v socializovaném světě představ ale neslyší, že filc na kladívkách je už dávno pryč. Deformované tóny se hroutí, zvuk je recyklován na nerozlišitelné vzdechy a šumy civilizace. Jaká slast pro všechny internované, kdyby se ten šílenec někdy netrefil. Ale on se trefí pokaždé.
Jeden sacher, prosím pěkně, a ubrousek na drobky. Poslouchám ten masochistický koncert u otevřeného okna, ze kterého jsou vidět koruny stromů na petřínské stráni. Slyším ho dokonale, i když jsem od Johanna Christiana Friedricha vzdálen mnoho desítek let. Taky mívám touhu zatroubit na šofar, aby spadly hradby Jericha. Jak pošetilé!