Palác šupinatých koček

Na počátku všeho je vražda a celým románem jako červená nit se táhne její vyšetřování a hledání viníků. Avšak to je pouze rámec, do něhož je zasazen příběh, sice ve fantasy/sci-fi kulisách, jenž je o opatrném budování vztahů, pozvedání křehkého sebevědomí, respektování i odporu. Bekh, která se najednou stane panovnicí a která svým osudem spíše připomíná Popelku (ovšem v tomto případě se nejedná o macechu, ale bohužel o vlastní chladnou, vypočítavou a sebestřednou matku), se musí naučit v podstatě všechno. Jak si sjednat vážnost, jak neopakovat chyby jiných, jak se nedat ošálit hezkými slovy a hezkou tváří. Má však štěstí, že přece jen najde spřízněné duše. Kromě detektivní linky se v rámci Bekhina "zapracování" na místo panovnice setkáme s mnoha dalšími postavami, zejména s cupity jako domnělými služebníky velkých lidí, nebo s rozlišováním osob podle jejich cítění a nastavení. V této společnosti však jinosnubní, stejnosnubní, měniví nebo jinorodí nejsou ostrakizováni, ačkoliv některé stereotypy přetrvávají ("V nejlépe osvětleném místě stáli Lapsůnamat. Vytahali si květiny z vlasů a ubrali oční stíny; potřebovali, aby je tu všichni brali vážně, a tak tu stáli jako velice vážený muž."). Na Bekh však leží tíha zodpovědnosti za dynastii a za všechny, kterým vládne, a její volba nebude snadná. Hodně mě bavily jazykové prostředky, které autorka použila. Nová slova, nové názvy, speciální použití osob a čísel u sloves (onikání a pluralis majestaticus). Mimoděk mi naskočil starověký chetitský král Šuppiluliumaš, jehož jméno jsem se kdysi dávno musela naučit na zkoušku a zaplétal se mi u toho jazyk do osmičky... :-))) Ale není třeba se toho bát (ostatně je přiložen i slovníček, spíše pro jistotu), vše je vyslovitelné a co se týče názvosloví, jsou i komplikovanější struktury, že? :-) Nečekejte zběsilou akci, spíše pomalý tok děje, který našlapuje zlehka jako šupinatá kočka hledající lepší místečko na spočinutí, jež však v pravou chvíli dokáže vystrčit drápky a seknout a která je tak osobitá, jak jen kočka dokáže být. A na závěr dodávám, že svátek Modré Chrš by se měl zavést a slavit několikrát do roka! :-)

Autorka přináší dopodrobna propracovaný mikrosvět, v němž spolu koexistují dvě skupiny obyvatel. Zatím co lidská populace paláce je rozdělena na vyšší a nižší šlechtické rody. Svět služebných cupitů není vázán na rodinu a místo původu a řídí se svými vlastními pravidly a společenskými normami. Cupití společenství a vztah jeho členů k velkým lidem v mnohém připomíná život v domech britské aristokracie. Přesto je originální a zajímavý. Nejde jen o vnější podobu cupitů, ale také o jejich životní styl, morálku, zákony a historii a jména se kterými si autorka neskutečně vyhrála. Vlastní názvosloví nemá jen cupití společenství, ale i to lidské. V něm pro změnu autorka vycházela ze sumerštiny. Byť je součástí příběhu Paláce šupinatých koček detektivní pátrání a politické intriky, nepostrádá ani prvky klasické sci-fi, byť nejsou z počátku nijak nápadně vidět a autorka nechává na čtenáři, zda si jich všimne. Čtenář by měl být také připraven na lehkou queer diverzitu a romantickou linku. Obojí však slouží příběhu a působí v něm naprosto přirozeně. Celou knihou se pak jako červená nit táhne příběh o tom, nakolik nás formují pokřivené vztahy v rodině a zda dokážeme překonat jejich vliv na nás a vykročit z jejich stínu. Autorce by se dala sice vyčíst jistá uspěchanost, s níž především poslední třetinu knihy žene vpřed. Rozpaky může také vzbudit až příliš melodramatický závěr, ale to nic nemění na tom, že je Palác šupinatých koček originální, moderní a zábavný příběh, který nutí čtenáře k zamyšlení. Jarmila Kašparová vykročila ze stínu Elektrickýho stromu a přináší román, který by se mohl směle zařadit po bok knihám Becky Chambers. Palác šupinatých koček je důkazem, že i naši autoři dokážou napsat román, jenž by obstál i v zahraničí.