Elektrickej strom

Adzukh a Ifigen, dělí je sto let a taky kousek vesmíru, protože jejich příběhy se odehrávají na dvou různých blízkých planetách v jiném čase, ale něco mají společného. A nejsou to jen výrazné zuby, pro které jsou terčem posměchu, ale především úžasný hlas. Kniha s nepřehlédnutelnou obálkou vypráví o zrodu rockových kapel na kolonizovaných a teraformovaných planetách. Ale nejen o něm. Je to hlavně o vztazích, souznění, pochybnostech, odhodlání, přátelství, touze vyniknout a o plnění snu. Vyprávění je z rodu těch, kdy s hrdiny prožíváte jejich zklamání, příkoří, ale i úspěch a radost. Nečekejte žádnou velkou akci ani potoky krve, a přesto je tu dobrodružná cesta a epické finále.

Naprosto úchvatná kniha. Originální, zajímavé téma špičkově zpracované. Vznik a geneze rockové kapely na dvou různých planetách, přičemž ani jedna není Země, ve dvou různých časových obdobích. Ale popořadě. Obálka je překrásná. Nejen že hezky vypadá, ale dokonale vystihuje ducha díla. Příběh mě zaháčkoval od první řádky a při čtení jsem zapomínala na okolní svět. Text ani omylem nepůsobí dojmem prvotiny, odkazuje spíš na řádně vypsaného tvůrce. Nemám jedinou věc, kterou bych vytkla. Ano, hned na začátku jsem si říkala, jak se autorka elegantně vyhnula detailům o mezihvězdném cestování. Ale ono to nebylo vůbec důležité a ty podstatné věci jsem dostala naservírované dostatečně srozumitelně a přiměřeně odborně, takže například průběh přeměny nehostinných planet v místo vhodné pro život či vznik dryád byly naprosto uvěřitelné. Mimochodem dryád Ross si získal mé srdce. Obrovským bonusem, ale bohužel zároveň i problémem byla zjevná inspirace příběhem kapely Queen. Užívala jsem si detaily, které odkazovaly na originál (změna Adzukhova jména nebo Henryho posedlost astrofyzikou a vesmírem), na druhou stranu jsem pod nosným a živým příběhem viděla své idoly až moc. Na Henryho jsem v duchu setrvale myslela jako na Briana, nad názvem desky A Night at the Space Opera jsem se musela skoro ošklíbat. Bohemian (nebo teda Mizarbanna) Rhapsody chyběla, ale to bylo tak asi jediné. Autorka naprosto brilantně pracuje se dvěma (a více) časovými rovinami, v příběhu, který primárně nevykazuje žádné dramatické efekty, dokáže vystavět dechberoucí napětí. Při koncertu v kráteru mi běhal mráz po zádech, nad koncertem v dešti jsem zaslzela. Postavy. Všechny měly hluboké, propracované, uvěřitelné charaktery. Ačkoli se jich na stránkách hemží požehnaně, dobře se pamatují, protože jsou výrazné a snadno odlišitelné. Členové kapely byli ohromní sympaťáci, ovšem povahy a činy takové Bastet či Hedwü mi mnohdy hnuly žlučí. A zrovna operní divě bych přála za její podlý čin podstatně horší osud. O Siderovi ani nemluvě. Nemohu vynechat i přesah, hlubší myšlenky románu. Otázky klonování, bezpečné společnosti ovládané pravidly, motivace účastníků spiknutí, odpovědnost za své činy nebo naopak bezohlednost a snaha urvat, co se dá. Předpokládám, že po koncertu v kráteru se Bastet a Sidera vzájemně plácali po zádech, jak elegantně se zbavili vleklého problému. Výtvarné řešení knihy. Obrázky v textu nejsou pro mě oblíbenou součástí knihy pro dospělé. Ale tady musím přiznat, že medailonky, které odlišovaly kapitoly odehrávající se na jednotlivých planetách, se mi líbily, a černobílé celostránkové ilustrace hezky doplňovaly celkový dojem. Anotace je zavádějící, což nepřekvapí. Poznámky pod čarou byly ohromně vtipné. Ifigen, flafe, zonk – miluju autorku! Akorát úlohu „vesmíru“ jako geniálního manažera, který splní každé přání a vše vyřeší ke spokojenosti, mi lezla na nervy (a nakonec beztoho totálně selhala, že). Vřele doporučuju, úžasný zážitek!