Elektrickej strom

Adzukh a Ifigen, dělí je sto let a taky kousek vesmíru, protože jejich příběhy se odehrávají na dvou různých blízkých planetách v jiném čase, ale něco mají společného. A nejsou to jen výrazné zuby, pro které jsou terčem posměchu, ale především úžasný hlas. Kniha s nepřehlédnutelnou obálkou vypráví o zrodu rockových kapel na kolonizovaných a teraformovaných planetách. Ale nejen o něm. Je to hlavně o vztazích, souznění, pochybnostech, odhodlání, přátelství, touze vyniknout a o plnění snu. Vyprávění je z rodu těch, kdy s hrdiny prožíváte jejich zklamání, příkoří, ale i úspěch a radost. Nečekejte žádnou velkou akci ani potoky krve, a přesto je tu dobrodružná cesta a epické finále.

Přiznám se, že mi tahle kniha dala zabrat, a to hned z několika důvodů. Nejdřív jsem ji nechala rok v regále. Nějak mě nelákala. Ty pastelové barvičky... ve své zpozdilosti jsem si obálku pořádně neprohlédla... no nic, chybička se vloudí. Druhým omylem bylo, že jsem si, ehm, jaksi spletla space operu se soap operou :-D No co... i DVĚ chybičky se vloudí. Třetí chybkou bylo automatické předběžné očekávání toho, "o čem to bude". Sci-fi nevyhledávám a až na výjimky mě obvykle nebaví. PRÁÁÁÁSK! Začala jsem číst, a od té doby knihu skoro nepustila z ruky. Elektrickej strom totiž není "obvyklá" scifárna, kdy více či méně kladný hrdina putuje vesmírem ve slušivém overalu, děj i text se hemží shluky náhodně generovaných písmen, což má být buď názvosloví, nebo řeč, a mezi tou řečí občas zlikviduje nějakou tu kosmickou potvoru. Pokud hledáte takové počtení, pak Strom ani neotvírejte. Ano, děj se odehrává na jedné, resp. dvou cizích planetách, ale komunita obyvatel je veskrze lidská. Ano, realita odpovídá tomu, že první osadníci na planetu přišli už před mnoha sty lety a nové generace přinesly nové výrazy a nové vynálezy, ale jinak je Mizarbanna úplně normální svět. Chodí se do práce, studuje se vysoká škola, jezdí se po silnicích - a hraje se hudba... Že se děj odehrává ve dvou časových rovinách, na tom by nebylo nic převratného, nebýt toho, že hrdina současné linie je klonem hrdiny z času minulého. Mladík Ifigen se zcela náhodou dozví, že je z nějakého důvodu klonem rockové hvězdy minulosti. Upřímně, na vztahu s matkou mu to úplně nepřidá. Zatímco zjišťuje, proč přišel na svět tak podivným způsobem a z tak podivného důvodu, nemůže si zároveň nevšimnout, že i jeho schopnosti se začínají nápadně podobat talentu jeho předchůdce... A tak si jako on založí rockovou kapelu. I člověk, který není skalním fanouškem skupiny Queen, nemůže nezaznamenat nápadné podobnosti mezi oběma skupinami, o něž v ději jde, s touto legendou. Mohlo by to působit rušivě, ale v mém případě analogie zafungovaly spíš jako easter egg, z jehož nalezení jsem měla radost. Děj sleduje vývoj obou těles a všech hlavních hrdinů. Ifigen touží poznat životní příběh Willoua, svého předchůdce a rockové hvězdy, my ho spolu s ním čteme a od jistého místa se nám začíná poněkud úžit dech, protože tušíme.. Jak už to bývá, příběhy obou mladých mužů sezačnou přibližovat, někdy až proplétat a prolínat, což je někdy Ifimu ku prospěchu, jindy ku škodě. A že se nakonec dějový oblouk sklene tak, že nechcete knihu odložit, i když už je konec. Jediné, co na mě v ději působilo neorganicky, byl motiv spiklenců a rebelie, byť v ději svoje místo měl. Také motiv duševních bojů a dilemat Willoua a Ifiho a jejich vývoj by si býval byl zasloužil ještě maličko hlubšího rozpracování. Stejně tak "předpříběh" dryád, jejichž příběh je sám srdcervoucí. A tolik, tolik alegorický. Což nejsme také uzamčeni ve vlastních skořápkách, a dokonce dobrovolně? Zvláštní pozornost si zaslouží jazykové zpracování. Přiznám se, že mi paradoxně zpočátku vadilo, že se na Mizarbanně používají normální slova bez hejna všelijakých těch X a Q... bylo mi to zpočátku takové jaksi všední. Pak jsem pochopila, jak absolutně logicky autorka uvažuje: Budovatelé nového světa přece tenkrát dávno s sebou nepřivezli jen stroje a vybavení, ale taky svoje zvyky, svou řeč, svá úsloví... Některé výrazy jsou pozměněné (tabulk), některé předměty nejsou tak úplně známé z našeho světa, vše je ale předkládáno tak stravitelným způsobem, že si odlišnosti stěží povšimnete. Protože důležitý je příběh. Příběh - a hudba. Četla jsem už opravdu mnoho knih a vím, že řada soudobých autorů má problém s popisy. Jarmila Kašparová vám vykreslí vznik písně nebo koncert takovým způsobem, že po dočtení odstavce ve vás zůstane onen zvláštní zalknutý pocit, jaký se dostavuje po setkání s něčím nebesky krásným. Tu hudbu úplně slyšíte! A o čem tedy celá kniha je? O hudbě. A o hudbě. O hudbě, která dokáže zachránit životy - a možná i svět. O přátelství. A o hudbě... Elektrickej strom je kniha, kterou si může přečíst každý, zejména pak příznivce rockové hudby. Určitě neprohloupí. A teď mě omluvte. Jdu si uvařit flafe. 95% *****