Osvienčimská uspávanka

O té, která se odvážila smlouvat s doktorem Mengelem Helena byla Němka, zdravotní sestra, ale za manžela měla Roma. Jednoho dne si gestapo přišlo pro jejího manžela a pět dětí, aby je odvezli do Osvětimi. Helena odešla dobrovolně s nimi. Pro mě příběh o manželské i mateřské lásce a hodně, hodně velké odvaze, která s nimi byla spojena. Příběh hodný následování. Děkuji těm, kdo na její příběh upozornili a zpracovali ho knižně, protože sama už ho bohužel vyprávět nemohla. Výborná oddechovější kniha o utrpení Romů v koncentračních táborech. Žádnou přímo o nich jsem zatím nečetla, a tak jsem si ráda a příjemně tuto mezeru zaplnila. "Přitiskli jsme se k sobě a snažili se udržet na nepohodlném loži a nespadnout do bláta. Blaz téměř okamžitě usnul. Poslouchala jsem jeho pomalý, pravidelný dech a pak jsem začala vnímat i tiché sténání a reptání ostatních vězeňkyň a jejich dětí. Byli jsme v páchnoucím chlévě mezi cizími lidmi. Manžel Johann zmizel a budoucnost byla tak nejistá, že jediné, na co jsem se zmohla, byla chabá modlitba za rodinu. V kostele jsem nebyla téměř sedm let, ale v té chvíli, když jsem mluvila do nelítostné prázdnoty toho hangáru, se zdálo, že to je jediný způsob, jak si uchovat nějakou naději. V hlavě jsem měla nepřehledný zmatek. Zaplavily mě hlad, strach a sklíčenost, měla jsem pocit, že žít v táboře bude jako snažit se dýchat pod vodou. A pak jsem si znovu vzpomněla na krásnou tvář svého muže. Jeho oči říkaly vše. Zase ho uvidím. Neopustí mě ani v pekle. Johann, tak jako Orfeus, jenž prošel podsvětím, aby zachránil svou ženu, mi přijde na pomoc a vyrve mě ze spárů smrti. Té noci jsem myslela na to, že by mě mohl čekat stejný osud jako Eurydiku a můj milovaný muž zůstane na opačném břehu řeky Styx. Noc byla nekonečná. Skoro jsem neusnula, zlomená obavami a nejistotou, avšak odhodlaná nevzdat se. Než pro nás přijde Johann, sílu mi budou dávat děti."

I když mám na téma holocaustu už hodně načteno, o cikánském táboře v Osvětimi Březnice jsem takhle podrobně četla poprvé. Helenin příběh je jeden z těch, který se vám svou děsivou skutečností zaryje pod kůži. Najít odvahu, důstojnost a neztratit v takovém prostředí lidskost vyžadovalo neskutečnou vnitřní sílu. Takové osudy by nikdy neměly být zapomenuty. Některé scény mi sice přišly už trochu zbytečné a občas vyprávění působilo jako vzpomínky někoho, kdo hodnotí události z odstupem času. Na síle to příběhu ale nijak neubralo.