Ocelový vítr

Ještě o něco méně atraktivní díl, než Poseidonovi děti a to především pro zdlouhavý úvod, ve kterém Reynolds postupně představí řadu postav, k nimž si čtenář jen těžko buduje nějaký silnější vztah, takže mu dramatické události prvních dvou třetin knihy, při kterých řada z oněch postav přijde o život, mohou připadat jako docela zbytečné a zdlouhavé čtení. To podstatné a zároveň to, co Reynolds umí nejlépe, se objeví až v poslední třetině knihy, kde se autorova schopnost skloubit řadu nových a zajímavých vědeckých nápadů do sebe, promění v dění, jež dokáže příjemně překvapit i ohromit. Ale doporučení o tom, jak se vyplatí pročíst se až ke konci, raději nepřidám, spíš tedy jen poznatek, že trpělivější čtenář může být ve výhodě.

Jestli něco Reynolds dokáže, je to nastolení takových dějových premis, které jsou pro člověka raného 21. století nemyslitelné. Co kdyby jste se po nějaké době života nechali roztrojit na tři jedince? Kdo z těch tří je ten původní a kdo je jen kopie? To vše je zasazeno do poměrně známého prostředí generačních lodí, které jsou zde poměrně dobře fyzikálně udělané (aby ne, když je autor astrofyzik). Podíváme se i na Venuši, kde si lze také užít autorova realistického popisu létajících stanic, výtahů i chladících skafandrů. S čím mám u Reynoldse dlouhodobě problém jsou postavy. Podle mě je nedokáže napsat dostatečně sympaticky tak, aby na nich čtenáři záleželo. To platilo prakticky u všech předešlých jeho děl, a tady to nebylo jiné. Snad jen Transport Ledu tímto nešvarem netrpěl. Za prostředí a techniku je to 100% jak vyšitých - lepší hard scifi asi napsat nelze. Ale čtenářský zážitek pokulhává, takže nakonec 70%