Ve spise „O vůli v přírodě“ přináší Schopenhauer hned z několika oborů (z humanitních i přírodních věd) bohaté doklady svého učení: světa jako vůle a představy. Autorův postup se line od medicínských disciplín fyziologie, patologie a anatomie přes fyziologii rostlin až k astronomii, se završením v odkazech na lingvistiku, sinologii (s ohledem k buddhismu) i na animální magnetismus (hypnózu) a magii, soustřeďujících se na vůli. Jestliže bychom měli z tohoto již bohatého výčtu doplnit, pak každý, kdo je obeznámen např. i s embryologií či kosmogonickými představami archaických kultur (nejen Indů, ale i starých Egypťanů, stejně jako Mayů), nalezne nevyhnutelně ty samé nutné postuláty, které Schopenhauer ve svém díle uvádí na důkaz svého učení, kde se vůle objektivizuje v jev (představu). Jen při „opomenutí“ ideality světa (ať již z neznalosti či záměrně – politickou objednávkou), mohou dodnes existovat ony hrubé představy kreacionismu na straně jedné (původně vzešlé z hlubokého archetypálního mýtu Enúma Eliš) a darwinismu na straně druhé (lišícího se oproti prvému jen formou, nikoli obsahem), kde oba systémy, uvrženy v nejhrubší materialismus (a tedy omyl), považovaly a stále považují prostor a čas za reálně jsoucí, za věc samu o sobě. Když k dílu přičteme Schopenhaerův jiskřivý literární styl a břitké kritické poznámky, není nic, co by člověka k četbě tohoto díla nemohlo vábit…