Noc zpovědníka

I protože mi v uších pořád zní Óda na radost: snad nejhezčí týden tohoto léta jsem strávil s touto knihou a myslím, že právě ona je jedním z nejlepších kandidátů na onu legendární „knihu, kterou by si měl přečíst každý“, aby člověk, jak učí sv. Augustin, pochopil, že „o tom, co jsi pochopil, si buď jist, že to není Bůh“. Ten týden jsem vždycky vyšel pod modrou oblohou a žlutým sluncem nad dům do lesa, radovat se ze zázračnosti stvoření, a jakmile se slunce nachýlilo a začalo mi svítit do pokoje na mou nejstarší knihovničku, knihy o zvířatech, sedl jsem si na židli, a, jestli to tak smím říct, rozjímal nad touto knihou. Hráli mi k tomu Jethro Tull, protože mi připomínají zelenou (modrá + žlutá) jako les, abych měl stromy i v pokoji. Přidám jen pár výpisků, které slouží i jako lákadlo, nebo, lépe řečeno, pozvánka do těchto stránek. Pidi„varování“: nastříhejte si dost papírků na záložky: http://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/#IMG_5082.jpg Výpisky: – Náboženství, víra, teologie nemá žádné oprávnění zasahovat do vnitřní sféry vědy, plést se do fyziky a biologie – pokud se tady nedrží zcela stranou a nerespektuje naprostou svobodu a samostatnost vědy jakožto vědy, pak jakékoliv „zbožné" intervence dopadnou stejně špatně a povedou k podobné diskreditaci náboženství, k jakým docházelo v minulosti, kdy tyto intervence byly navíc doprovázeny politickými zájmy a mocí. Stejně tak se musí věda držet důsledně stranou oblasti víry a náboženství, zejména pokusů buď dokazovat, nebo vyvracet „existenci Boha", jinak se sama zkompromituje a zradí svou poctivost; vědec „vyvracející Boha" je podobně trapný jako Gagarinovo údajné hlášení Ústřednímu výboru Komunistické strany SSSR, že okénkem rakety žádného boha neviděl (po němž se sovětským veleknězům ateismu zřejmě zřetelně ulevilo). A dodejme: Vědec „dokazující Boha" na tom není o moc lépe. Znamená to, že „věda" a „náboženství" jsou dvě naprosto oddělené sféry, které se vůbec nemohou a nemají potkat, a pokusy o nějaký „dialog" a spolupráci jsou zbytečné? Naprosto ne! Ten dialog je zvláště dnes – pro obě strany, a zejména pro náš společný svět – nesmírně důležitý. Ale pole, na němž se může a má konat a jehož pravidla musí respektovat, je filozofie. – Když jsem poprvé četl o protestech rodičů, žádajících v Bavorsku odstranění kříže ze škol, protože se jejich děti musí dívat na tak hrozný výjev, nemohl jsem věřit tomu, že někdo, kdo vyrostl v kultuře prosycené křesťanstvím, tak dokonale nechápe poselství kříže. Vždyť křesťanství opravdu neoslavuje násilí! Pouze necenzuruje skutečnost, že násilí je součástí našeho světa a že dopadlo i na našeho Pána. Ale zároveň říká, že násilí nemá a nesmí mít poslední slovo, že Ježíš se nechal raději násilím ubít, než aby násilí použil či schválil. Křesťanská víra říká, že násilí poté, co je Kristus vzal na sebe, tu už nestojí jako drásavé absurdno, nýbrž bylo vnitřně proměněno smyslem, který on svému utrpení a smrti dal. Kříž přece není „demonstrací" násilí, utrpení a smrti, nýbrž naopak zvěstí o lásce, která je „silnější než smrt", je to kázání o síle naděje, která relativizuje a ironizuje samu smrt: „Smrti, kde je tvůj osten, kde je tvé vítězství?" Nelze přece takto zkreslovat smysl kříže, vytrhovat tento symbol z jeho kontextu! Evangelium nevypráví příběh kříže jako horor, kde jsou utrpení a hrůza samoúčelné, kde jsou prostředkem k příjemnému, vzrušivému šimrání nervů. Obraz kříže a utrpení poukazuje k širšímu horizontu – a o ten jde!

Halíka mám opravdu upřímně ráda, baví mě jeho intelektuální úvahy a upřímné hledání pravdy. Ale tohle se mi tak nějak nečetlo vůbec dobře a podle mě úplně zbytečně tam několikrát shazuje charismatiky, aniž by připustil, že neexistuje jedna jediná správná cesta k Bohu.