„Možná dějinné chvíle, kdy se o Bohu ve veřejném a akademickém prostoru zdvořile či lhostejně mlčí, jsou i pro teologa vzácnou příležitostí odčinit zbožnou upovídanost předchozí doby a vrátit se k tomu, co svatý učitel víry Tomáš Akvinský zdůrazňoval na počátku svých filozoficko-teologických zkoumání: Bůh není ‚evidentní‘, my sami ze sebe nevíme, co či kdo Bůh je. Nebojme se závrati při pohledu do...
„Možná dějinné chvíle, kdy se o Bohu ve veřejném a akademickém prostoru zdvořile či lhostejně mlčí, jsou i pro teologa vzácnou příležitostí odčinit zbožnou...
„Možná dějinné chvíle, kdy se o Bohu ve veřejném a akademickém prostoru zdvořile či lhostejně mlčí, jsou i pro teologa vzácnou příležitostí odčinit zbožnou upovídanost předchozí doby a vrátit se k tomu, co svatý učitel víry Tomáš Akvinský zdůrazňoval na počátku svých filozoficko-teologických zkoumání: Bůh není ‚evidentní‘, my sami ze sebe nevíme, co či kdo Bůh je. Nebojme se závrati při pohledu do hloubky Neznámého. Nebojme se pokorného přiznání ‚nevíme‘ - to přece není konec, nýbrž vždy nový začátek nekončící cesty.“
Hned v úvodu své knihy Tomáš Halík píše, že jeho kniha není určena těm, kteří jsou přesvědčeni, že znají odpovědi na to, kdo přesně je Bůh a jaká je role věřícího člověka. Pro nás ostatní ale nabízí spoustu dobrých otázek, spoustu zajímavých postřehů – někdy z neočekávaných úhlů pohledu. Nepůsobí přitom křečovitě, ani to nevypadá, že by se jen snažil prvoplánové šokovat. A nesnaží se nás přesvědčit, že jen jeho pohled je správný. Toho si vážím.
Tematicky se otec Halík dotýká problémů současného světa a postavení křesťana v něm. Není sentimentální ani zahleděný do vlastní komunity, neživí v nás iluzi, že ještě někdy bude katolická církev tak vlivná, jako byla v době před osvícenectvím. Spíš se snaží vybrat v kontaktu s realitou to, co je opravdu nutné zachovat a na čem naopak není nutné trvat v rámci nezbytně nutného zapojení křesťanů do celospolečenské snahy o vybudování snesitelnější současnosti. A obhajuje nutnost spolupráce lidí s různým pohledem na víru. To se mi zdá rozumné – pokud se plavím na potápějící se lodi a na správnou manipulaci se záchranným člunem si nevystačím sám, pak bych asi neměl lustrovat člověka, který má stejný zájem o záchranu jako já, jen vychází z jiných světonázorových východisek.
Pro mě byla kniha užitečná, „náhodou“ se ke mně dostala v době, kdy si pro sebe řeším nějaké nejistoty a „náhodou“ se dotýká témat, které jsou pro mne důležitá. Konkrétních odpovědí jsem se sice nedočkal, ale to jsem ani nečekal. Už jen vědomí, že nejsem na světě sám, koho něco podobného trápí… A tak mě to povzbudilo v tom, věci nevzdávat, nenechat se odradit dílčím nepochopením a snažit se dál hledat své místo.
Láska. To je dobré téma pro knihu, která má ambice vykročit z křesťanského světa, protože tohle téma chápeme všichni, ať už jsme křesťané anebo se pokoušíme dělat svět lepším z pohledu jiné víry nebo sekulárního humanismu (tedy jsme, slovy otce Heryána, „nevědomí následovníci Krista“). Zde můžeme nalézt shodu, ze které třeba bude možné vyjít k hlubšímu porozumění těch druhých (což není to samé jako souhlas každého s každým). A třeba na téhle definici lásky by se mohli shodnout všichni nesobečtí lidé, ne?
„V lásce otevírám milovanému člověku v sobě bezpečný prostor, v němž může teprve být plně a svobodně sám sebou. Nemusí se přede mnou stylizovat, nemusí si na nic hrát a nemusí si mou lásku neustále zasluhovat svými výkony. A ještě více: teprve v tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl. Teprve nyní může uskutečnit své nejlepší možnosti, které by bez lásky zakrněly, uschly, zadusily se v samém zárodku.“
Číst více
Číst více