Nič pravdivé

Na první pohled to působí jako lehká, svižná autobiografie „o ničem“ – o dětství, rodině, pubertě, o tom, jak se člověk nějakým způsobem stane sám sebou. Jenže Nic pravdivého je přesně ten typ knihy, která vypadá jako jednoduchá sušenka… a uvnitř je překvapivě hutná. Čím dál jsem byla, tím víc mi docházelo, že Raimo se nesnaží vyprávět „pravdivý příběh“ ve smyslu faktů. Vypráví pravdu o atmosféře: o rodinných rolích, o malých každodenních poníženích, o neviditelných pravidlech, podle kterých doma všichni žijí, i když se o nich nahlas nemluví. Je to kniha vtipná – opravdu vtipná. Takovým tím chytrým, lehce jedovatým humorem, který člověka rozesměje a hned v zápětí mu dojde, že se vlastně směje něčemu, co docela bolí. Autorka dokáže popsat rodinu jako prostor, který je současně „domov“ i „laboratoř na pěstování úzkostí“. A dělá to bez velkých gest: spíš přes krátké výjevy, drobné situace, dialogy, trapnosti a nedorozumění. Právě v tom je to silné – působí to jako sled epizod, ale dohromady z toho vzniká velmi přesný obraz dospívání v prostředí, kde se láska míchá s tlakem, přehnanou kontrolou, pasivní agresí i zvláštním druhem citového vydírání, které se tváří jako péče. Hodně mě bavilo, jak Raimo umí držet odstup. Nepíše ublíženě, netlačí na soucit, nehraje si na oběť. Spíš nastaví situaci, nechá ji doznít a odejde o půl kroku dřív, než by z toho byl patos. Jenže pod tím chladem je cítit něco křehkého: zmatek, smutek, někdy stud, někdy vztek. Ta „bariera“ ironie funguje jako ochrana – a zároveň jako způsob, jak přežít vzpomínky, které nejsou vyloženě dramatické, ale jsou dlouhodobě vyčerpávající. Přesně ty věci, které často nikdo nebere vážně, protože „tohle přece má doma každý“. Pro mě je Nic pravdivého výjimečné v tom, že dokáže vystihnout dospívání jako proces, kdy se člověk učí hrát roli, aby měl klid – a pak se v dospělosti snaží přijít na to, kdo je, když tu roli konečně sundá. Smála jsem se, místy mi bylo úzko, několikrát jsem se přistihla, že si říkám: „jo, takhle přesně tohle funguje.“ Jestli něco může někomu vadit, tak záměrná roztříštěnost: není to román s klasickou dějovou křivkou, spíš mozaika. Mně to ale sedlo – právě proto, že paměť je mozaika. A rodina je často soubor historek, kterým se smějeme, dokud nám nedojde, co v nich bylo schované. Na závěr chci poděkovat nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

“Nejhorší není selhání, nejhorší je nerozhodnost, váhání.” Vypravěčkou je Veronica, která má příliš úzkostlivou matku a cholerického otce ten je mimo jiné příliš čistotný a pořád něco dezinfikuje. Podle něj je nejlepší omezit vycházení z domu a zůstat raději mezi čtyřmi stěnami. A tak Veronica spolu s bratrem strávili dětství zavření doma a k smrti se tam nudili. Veronica nám popisuje nejen své dětství, ale také dospívání a dospělost. Přišlo mi, že se tak nějak plácá a neví, co by chtěla dělat. Snaží se osamostatnit, hledá sama sebe, nikde si nemůže trvale usadit a tak cestuje sem a tam. Za mě to bylo spíš takové ponuré čtení než vtipné, jak je uvedeno v anotaci. Veronika mi k srdci svým chováním moc nepřirostla. Ale pokud si uvědomíme vliv rodičů, není se moc co divit, že se chovala tak, jak ukazuje v knize. Ale oceňuji, že je to bez příkras, prostě tak, jak si to pamatuje a jak to vnímala. Osobně vidím knihu spíš jako takový průměr, který neurazí, ale ani nenadchne tak, jak jsem očekávala. Možná jsem ji jen nečetla ve správném rozpoložení.