Nic pravdivého

Na první pohled to působí jako lehká, svižná autobiografie „o ničem“ – o dětství, rodině, pubertě, o tom, jak se člověk nějakým způsobem stane sám sebou. Jenže Nic pravdivého je přesně ten typ knihy, která vypadá jako jednoduchá sušenka… a uvnitř je překvapivě hutná. Čím dál jsem byla, tím víc mi docházelo, že Raimo se nesnaží vyprávět „pravdivý příběh“ ve smyslu faktů. Vypráví pravdu o atmosféře: o rodinných rolích, o malých každodenních poníženích, o neviditelných pravidlech, podle kterých doma všichni žijí, i když se o nich nahlas nemluví. Je to kniha vtipná – opravdu vtipná. Takovým tím chytrým, lehce jedovatým humorem, který člověka rozesměje a hned v zápětí mu dojde, že se vlastně směje něčemu, co docela bolí. Autorka dokáže popsat rodinu jako prostor, který je současně „domov“ i „laboratoř na pěstování úzkostí“. A dělá to bez velkých gest: spíš přes krátké výjevy, drobné situace, dialogy, trapnosti a nedorozumění. Právě v tom je to silné – působí to jako sled epizod, ale dohromady z toho vzniká velmi přesný obraz dospívání v prostředí, kde se láska míchá s tlakem, přehnanou kontrolou, pasivní agresí i zvláštním druhem citového vydírání, které se tváří jako péče. Hodně mě bavilo, jak Raimo umí držet odstup. Nepíše ublíženě, netlačí na soucit, nehraje si na oběť. Spíš nastaví situaci, nechá ji doznít a odejde o půl kroku dřív, než by z toho byl patos. Jenže pod tím chladem je cítit něco křehkého: zmatek, smutek, někdy stud, někdy vztek. Ta „bariera“ ironie funguje jako ochrana – a zároveň jako způsob, jak přežít vzpomínky, které nejsou vyloženě dramatické, ale jsou dlouhodobě vyčerpávající. Přesně ty věci, které často nikdo nebere vážně, protože „tohle přece má doma každý“. Pro mě je Nic pravdivého výjimečné v tom, že dokáže vystihnout dospívání jako proces, kdy se člověk učí hrát roli, aby měl klid – a pak se v dospělosti snaží přijít na to, kdo je, když tu roli konečně sundá. Smála jsem se, místy mi bylo úzko, několikrát jsem se přistihla, že si říkám: „jo, takhle přesně tohle funguje.“ Jestli něco může někomu vadit, tak záměrná roztříštěnost: není to román s klasickou dějovou křivkou, spíš mozaika. Mně to ale sedlo – právě proto, že paměť je mozaika. A rodina je často soubor historek, kterým se smějeme, dokud nám nedojde, co v nich bylo schované. Na závěr chci poděkovat nakladatelství Host za poskytnutí recenzního výtisku.

Jedná se o autofikci. Je to směs reality a fikce, která není oddělená. Je to směs toho, co se stalo, co se mohlo stát a co se jí jen honí hlavou. Autorka vychází ze svého dětství, rodiny i osobní zkušenosti – to je ta reálná vrstva. Jenže situace, dialogy, některé události a načasování mohou být změněné, aby víc vystihly téma, humor nebo absurditu života. Veronica Raimo nás v knize seznamuje s poměrně chaotickou rodinou a místy jsem nevěděla, zda se mám smát nebo se chytat za hlavu. Kniha působí jako mozaika vzpomínek a zážitků, které jsou někdy absurdní, někdy nepříjemně upřímné, ale pořád lidské. Raimo umí vystihnout okamžiky, které bychom nejraději zametli pod koberec, a udělat z nich něco, v čem se člověk pozná až nepříjemně snadno. Její styl je svižný, chytrý a lehce provokativní. Často mě překvapilo, jak osobně text působil, jako bych si četla cizí deník. Místy to vedlo k zamyšlení nad vlastními zvyky, rozhodnutími a přešlapy. Přestože kniha pracuje s humorem, je v ní i zvláštní hořkosladkost. Pro mě je to příběh o tom, jak se učíme žít sami se sebou: se svou rodinou, minulostí, trapnostmi i omyly. Je to ukázka toho, že vlastní identita vzniká hlavně z toho, jak vyprávíme své příběhy, ne z toho, jak „skutečně“ proběhly. Že i nepříjemné vzpomínky patří do našeho života a mají hodnotu. Že humor je někdy jediný způsob, jak ustát chaos, rodinu a sebe samotné a že pravda není pevný bod, ale spíš způsob, jak se díváme na svět.