Nevstoupíš dvakrát do téže řeky

Při četbě příběhů Jiřího Kratochvila se mě vždy zmocňuje napětí, jaké jsem prožíval nad knihami v dětství. Proboha, jak tahle šílenost může dopadnout? Jak si tohle může někdo vůbec vymyslet? A pak myslím už na autorovo dětství: na chlapce, který spolužákům vyprávěl tak napínavé příběhy, že se za ním táhli jako za krysařem. A myslím i na mladého muže, který vždy dopoledne napsal povídku, aby ji večer rituálně spálil, protože pro něj v normalizační literatuře nebylo místo. A do třetice myslím na uznávaného zralého autora, který v dopise Ludvíku Vaculíkovi napsal: Pro mě skutečnost začíná teprve jejím převedením do příběhů. Tyto povídky sám autor charakterizuje jako groteskní hříčky, jenom zábavné eskamotérské kousky. Což nerozporuji, naopak tleskám: v době, kdy se hlavní proud české prózy opět stává doslova těžkým průmyslem literatury (citace z časů Kratochvilem opovrhovaného socialistického realismu), jsou chvilky úžasu nad zázraky lehkorukého kouzelníka přinejmenším osvěžující. Ale nedejme se zmýlit autorovou autostylizací a přečtěme si jednu z vrcholných povídek sbírky, Chlapečka z tajgy, vícekrát: to, co se skrývá (a temně vrčí) pod zdánlivě zábavným příběhem o geniálním ruském rozvědčíkovi, který studuje v Praze českou literaturu za tajným a děsivým účelem, je aktuální a znepokojivé. Svou hravostí je pro mě čerstvý osmdesátník Kratochvil nejmladším českým spisovatelem. A píše-li o této knížce, že jde o jakési mé rozloučení s literaturou, zdráhám se uvěřit, že mu to naše paní Literatura dovolí. Bez autorů jako on by se totiž uzívala nudou… Ludvík Němec