Prokousat se touto knihou bylo nadmíru obtížné. Občas mi to celé nedávalo ani zbla smyslu (spousta sci-fi termínů, které jsem nikdy neslyšel, přílišná zkratkovitost psaní, situace jen hrubě načrtnuté, které moje představivost nedokázala zpracovat) a jen jsem nevěřícně kroutil hlavou a sténal: "Co to k čertu má znamenat?" Povedlo se mi sice pochopit, o co přibližně autorovi asi šlo, ale tenhle způsob psaní je přitažlivý zřejmě jen pro poučeného a nadšeného čtenáře. A tím já nejsem. :-)

„Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál.“ - Tak začíná nejznámější kyberpunkové dílo, oceněné řadou prestižních cen, které v 80. letech minulého století přineslo revoluci a stalo se nesmazatelnou ikonou a biblí žánru. A svůj status si drží dodnes. William Gibson nám v Neuromancerovi podává vizi nedaleké budoucnosti, ve které vládnou počítačové sítě, informace, data, hackerství, nejmodernější technologie, obchod, černý trh, kriminalita, mikrobionika, genetická chirurgie. Lidé běžně užívají implantáty a transplantáty ke zdokonalování nebo opravě svých těl, spí v hotelových schránkách, prostorem připomínající rakve a oddávají se zábavě v drogovém opojení, sexuálnímu uspokojení, vysedávají po barech nebo propadají holografickým projekcím a hrám. SPOILER: Ústřední postavou je bývalý hacker Case. Ten svým tělem pohrdá, neboť jeho jediným opravdovým potěšením je napíchnout se na simstim deck, přenést vědomí do matrixu a prorážet LED organizací střežící důležitá data. Má to ale jeden háček. Case si to podělal u bývalého zaměstnavatele a doplatil na to maximálním možným způsobem: poškodili mu nervový systém tak, aby se do kyberprostoru už nedostal. Takže když pak dostane nabídku pracovat pro záhadného Armitage a vrátit se do starých kolejí, navíc v týmu s černě oděnou Molly se zrcadlovkami (objevila se už v povídce „Johnny Mnemonic“ sbírky „Jak vypálit Chrome“), která je speciálně vycvičená na zabíjení, asi tušíte, jak se rozhodne. KONEC SPOILERU Gibson nepíše jednoduchým stylem a pro Neuromancera to platí dvojnásob. Nebudete číst žádné květnaté rozhovory, vždy správný slovosled nebo úplně jednoznačné a pro každého srozumitelné věty; ale na kost osekaná holá sdělení, vyjadřující samou podstatu věcí. Setkáte se jak s typickými kyberpunkovými výrazy, místním slangem postav, tak i s úplně novými slovy, které si Gibson pro román vymyslel. To všechno může čtenáře z počátku odrazovat, ale věřte, že čím dál se v knize dostane, tím víc budete do Gibsonova světa zasvěceni. Příběh nás zavádí do nejrůznějších míst – do industriálního Japonska, Istanbulu i na orbit matičky Země, kde se odehrává převážná část Neuromancera. Děj, často prolínající se s abstraktními vizemi, nabízí paletu zajímavých postav, ale pokud čekáte podrobnou psychologickou analýzu, budete zklamáni. Gibson nechává často na čtenářích, aby si domysleli hlavní hnací motory a motivy chování jednotlivých postav. To ale neplatí pro Umělou inteligenci (v románu má důležité postavení), kterou se vždy snažíme poměřovat lidskými měřítky a vzorci chování, což se na UI rozhodně aplikovat nedá. Sečteno podtrženo: Kdo se do knihy ponoří, bude odměněn extra zážitkem. Neuromancer vám bude i po přečtení dlouho ležet v hlavě a vy budete dumat nad tím, jestli ještě pořád nejste napíchnutí na kyberprostor... ------------------------------------------------------------------------------- Krátce bych se chtěl zmínit i o překladu a laserovském vydání roku 2010. Je víc než jasné, že číst Neuromancera v originále musí být zážitek. Josef Rauvolf ale odvedl skvělou práci, minimálně o třídu lepší, než Ondřej Neff (který to sám přiznal v Předmluvě) a přiblížil Gibsonův styl a jazyk českému čtenáři, co to šlo. A co se týče obálky od Laseru, tak to všechna čest. ------------------------------------------------------------------------------- Pokud vám kniha připomíná film Matrix, tak vězte, že si z ní bratři Wachowští vypůjčili pár základních kamenů pro svůj kultovní snímek.