Nepatrná ztráta osamělosti

Skvělý, silný příběh z temného období našich dějin podle skutečnosti. Je květen 1945 a lidé oslavují konec války a do tohohle veselí se do rodné Prahy z pekla na pokraji svých duševních a fyzických sil vrací osmnáctiletý Petr Stein, Žid, který přežil koncentrační tábor i pochod smrti. Jenže po návratu DOMŮ je všechno úplně jinak než bylo dřív... To poslední přání s husou je autobiografický prvek autorova dědy, který také přežil koncentrák a pochod. Nemám ráda tento typ obálek, kdy je název knížky rozkouskován, že ho pomalu nemůžu přečíst, ale k tomuto příběhu se úplně hodí. Temnota a pod různými úhly světla vysvitaji části názvu knihy a zároveň i v temnotě jména postav vystupujících v příběhu. Autorovi se jeho prvotina moc povedla a zasloužená cena Magnézia Litera za debut roku 2024 Konec možná trošku zdlouhavejší Doporučuji Pozoroval jsem ho, zda za tím vším jeho optimismem nevězí něco jiného, nezdálo se, že by se přetvařoval. Asi to tenkrát v noci byla jen slabá chvilka ...

Další román dalšího autora, který vstoupil do literárního světa románem zasazeným do jedné z nejčastěji popisovaných kritických, pohnutých dob naší historie... Holokaust. Terezín. Auschwitz Birkenau. Pochod smrti. Exodus do země zaslíbené. Ani nevím, proč se znovu a zase nechám nalákat. Nebo vím. Superlativní recenze. Takže do dalšího může další autor přinést? Jak historické milníky stárnou, tak hlouběji sklouzávají do zapomnění a jsou vytlačovány událostmi novými. Jenže historie je předobrazem doby současné, jak je patrné z dění na Blízkém Východě. Nic nového tedy román nepřináší, a přece stojí za přečtení. Na životě židovského chlapce Petra Steina, jak prochází tragickým osudem židů první poloviny 20. století, Beneš zachycuje touhu člověka po životě, lásce, rodině a sounáležitosti. Román je o ztrátách, o utrpení, bolesti a pochybnostech, stejně jako o přežití a naději. Každé svědectví doby je důležité, a čím je přístupnější, dáno formou podání a zpracování, tím vyšší má hodnotu. "Utekl jsem z tábora, utekl jsem z naší země a teď utíkám z lodi." (Tel Aviv, 17. června 1946)