Němý výkřik

“Náš obnovený proces je tvým vlastním procesem! Kenzaburó Óe, nositel Nobelovy ceny za literaturu, ve svém románu Němý výkřik zkoumá temné stránky lidské duše skrze příběh dvou bratrů zmítaných rodinnými traumaty a společenskými konflikty. Dílo plné groteskní expresivity a existenciálního zoufalství reflektuje autorovy osobní zkušenosti i historické bolesti poválečného Japonska. Líbil se mi autorův styl vyjadřování a barvité popisy všedností i intimních hloubek lidského nitra. Snadno vtáhly do děje, který byl v jistých částech poměrně složitý na pochopení. V textu je použito hodně metafor, který celý příběh ozvláštňují. Symbolika díla je naprosto pozoruhodná a více bude srozumitelná těm, kteří se historií Japonska zabývají nebo o ní mají o alespoň jakési povědomí. Anně Cima pak patří velký obdiv za přenádherný překlad, který celému románu dodal punc dokonalosti.

Když se člověk pustí do čtení knihy Němý výkřik od Kendži Nakagamiho, očekává silný příběh, který rezonuje skrze rodinná traumata a kulturní zvláštnosti. Bohužel, moje čtenářská zkušenost byla přesně opačná – od prvních stran jsem se nudila. A to natolik, že jsem se nudila i v polovině, i na konci. Téma by přitom mohlo být nosné – hlavní postava Micu a jeho žena, která se upíjí kvůli těžkému rozhodnutí dát svého postiženého syna do ústavu. Jenže tohle zajímavé jádro se brzy rozpouští v nepřehledném labyrintu myšlenek, zdlouhavých popisů a zvláštních retrospektivních scén. Patlání se v minulosti Micuova a Takašiho rodinného zázemí, včetně jejich dávno zemřelých sourozenců, mě nechávalo zcela chladnou. Jedním z hlavních problémů knihy pro mě bylo prostředí a mentalita, které jsou nám – středoevropským čtenářům – hodně vzdálené. Japonská kultura, tradice i chování postav pro mě byly těžko uchopitelné. Například sebevražda Micova přítele na začátku knihy mi připadala tak absurdní a nevysvětlitelná, že jsem vůbec nechápala, co to má být za postavu. Pokud bych měla na základě této knihy hodnotit japonskou společnost, nebyl by to lichotivý obrázek – a právě proto si říkám, že ji raději vezmu jako omyl, než abych si vytvářela předsudky. Postavy mě znechucovaly – většinou mi byly nesympatické, někdy až odporné. Některé jazykové volby ve mně vyvolávaly spíš nechuť než zájem – například neustále opakované sousloví „řitní otvor“ působilo rušivě, ba až komicky. A co je horší, každá nová kapitola sice slibovala, že by se děj mohl konečně někam pohnout, ale po pár odstavcích jsem byla znovu ztracená. Ano, pár světlých momentů kniha měla – třeba zmínky o japonských tradicích jako je tancování Nenbucu, snaha o obnovu dávných rituálů duchů mrtvých v údolí, nebo pasáž o sebevraždě sestry obou hlavních postav. Ta byla nejzáživnější a nejživější částí celého románu. Ale jinak jsem se často ptala: O čem to vlastně celé bylo? Dva bratři, jejichž sourozenci zemřeli, manželka jednoho z nich, která propadla alkoholu… Příběh, který by šel shrnout na tři strany, se tu rozprostřel na tři sta. A přiznávám, že většina těch stran pro mě byla bezobsažná. Celou knihu mi do jisté míry osvětlil až doslov Anny Cimy. Ten bych klidně doporučila přečíst si samostatně, protože bez něj by mi unikla většina symboliky a metafor, a popravdě – i s ním jsem měla dost co dělat. A pokud autor skutečně potřebuje, aby jeho dílo někdo čtenáři doslovně „přeložil“, pak možná nefunguje tak, jak by mělo. Němý výkřik pro mě nebyl výkřikem, ale spíš tichým šumem v pozadí, který jsem chtěla co nejdřív vypnout. Možná si v něm někdo jiný najde hloubku, ale pro mě to bylo jen nepochopitelné a únavné bloudění.