Nebeský vězeň

Stín větru byl vlastně výborný, následující Andělská hra trpěla přetížeností a pokulhávala uvěřitelnost. Zatímco s prvním zmíněným se autor v Nebeském vězni vypořádal, otázka uvěřitelnosti je tu ještě větší problém než v předchozím románu. Vše je podřízeno nutnosti, aby to autorovi zapadlo do (jinak chytře vymyšleného a lákavě poskládaného) propojeného konceptu, bohužel někdy na úkor logiky a realističnosti. Například "odhalení" propojení Fermína s Danielovou minulostí (přestože ve Stínu větru se potkali dost náhodně) je vysloveně postavené na hlavu a říkám si, jestli už autor maličko neuráží čtenářovu inteligenci. A vůbec ten vložený příběh o Fermínově minulosti, který trvá přes půl rozsahu románu, je dost slabý – celý se tak nějak topí ve vzduchoprázdnu a nerealističnosti, bohužel nečekaně i nudě (přes to, že pojednává o skutečných hrůzách a mohl být silnou "studií" lidského násilí), jeho naroubování na metaforu Hrabě Monte Christa je místy až dětinský pokus o postmodernu, která se ale bojí být postmodernou, tak na čtenáře neustále křičí vlastní výklad (nehledě na to, jak příhodně detaily v Zafónově fikčním světě přiznaně ladí s Dumasovým). Jasně, ta retrospektiva je pro celek nezbytná, ale proboha, to nemohla být kratší nebo lépe napsaná a konstruovaná – v rámci dané fikce – aspoň trochu realisticky? Ach jo. Snad jsou zbývající knihy lepší a aspoň maličko se blíží té první... Plusem Nebeského vězně je, že děj i tak dobře plyne a kniha příjemně ubíhá. Taky kapitoly z druhé půlky 50. let přináší poměrně dobrý příběh (ale nemohu se ubránit dojmu, že ac Andělská hra byla hůř napsaná, příběh měla naopak lepší a zajímavější), byť zápletka místy poněkud kulhá... ale i tak je fajn dočíst se, jak si vedl Daniel Sempre v mezidobí příběhu a epilogu Stínu větru. A uznávám, že odkrývat další vrstvy Zafónova románového světa, je fajn. Jen najednou jaksi zůstává pachuť, že ten svět je sice na první pohled obdivuhodně monumentální, ale po stránce příběhové se už trochu rozpadly jeho logické základy.